Recenze DiRT: Showdown
Jak vykrádají Destruction Derby, FlatOut i sami sebe.
Závodní hra roku! Jeden z nejočekávanějších titulů jara! Nejzábavnější off-road jízda... kdepak, takové hlášky k DiRT Showdown vůbec nepasují. Naopak, tuhle odbočku a doplněk zavedené série asi nikdo vyloženě nevyhlížel a od samého začátku platila spíš za nechtěné káčátko. Codemasters si to ovšem způsobili sami, už jen prohlášení "nebojte se nic, tohle není velký DiRT a nástupce trojky" nebylo zrovna šťastné. A startovní pozici hře příliš nevylepšilo ani krátké a nijak přesvědčivé demo. Inu není nad dobrý marketing. Ale co když za to Showdown stojí, vyhrát se dá přece i z chvostu pole?
Ve jménu demolice
Pokud první chvíle Showdown Tour (tak říkají zdejší kariéře) připomenou Motorstorm, díky kameře letící pouští, stanům a davům fanoušků stojících kolem závodiště, nejpozději se zhasnutím startovních světel odhalí hra pravou tvář. Je to destruction derby, přesně v tom stylu, jaké ho pamětníci znají ze stejnojmenného titulu od Psygnosis. Pro přirovnání ale nemusíme chodit až do roku 95, vždyť podobné závody nabízel i GRID. Režim 8 Ball jednoduše staví na neustálém kontaktu mezi vozy, strkanicích a cílených kolizích, kterým nahrává i layout všech tratí. Pokaždé nemusí jít o klasickou osmičku, někdy je i dvojitá, potažmo lehce zakroucená. Pointa je nicméně jasná, čím častěji se závodní dráha bude křížit, tím více bouraček diváci uvidí.
Přestože lze při troše šikovnosti závod vyhrát i čistou jízdou, dobrou taktikou a hromadě štěstí při projíždění křižovatek, mnohem zábavnější je pořádně se do soupeřů opřít. Kdykoliv to jen jde. Třeba v ostré zatáčce, když v nájezdu přibrzdí a na okamžik nastaví bok svého vozu. Nebo dupnutím na plyn, pokud na dohled křížení uvidíte, že se "z vedlejší ulice" řítí ten zmetek, který vás na startu zablokoval. Případně lehkým postrčením do zadního nárazníku, či blatníku, v duchu zastavovacích policejních manévrů. Škoda sice vznikne minimální, ale než ten nebožák vycouvá z bariéry a otočí se, ostatní už budou dávno v prachu. Zhruba takový je DiRT Showdown, podobné kratochvíle tvoří valnou část jeho obsahu.
Destrukci mimochodem nebyly věnovány pouze klasické závodní okruhy, ale také speciální demoliční arény, opět po vzoru Destruction Derby, FlatOutu a dalších. V těch už to přirozeně bez mačkání plechů neuhrajete, tady rozhoduje počet zásahů, respektive rádoby sofistikovaný bodovací systém. Největší ranař, štastlivec, či poslední přeživší (záleží jaký herní mód se zrovna jede) bude vítězem, ale hra uzná i druhé a třetí místo. Pakliže se vejdete na bednu, kariéra může pokračovat. O postupném odemykání dalších závodů, zpřístupňování lepších aut a jejich nákupu (z peněz utržených za umístění, vrazit se dají i do menších upgradů) asi není nutné hovořit. Codemasters použili systém á la DiRT, přičemž kariéru rozdělili do čtyřech úrovní a každou zakončili velkým finále.
Umíme i gymkhanu a normální závody, ale stejně se to zvrtne
Aby to snad po chvíli nebyla nuda a všechny ty bouračky se hráčům nepřejedly, prokládají je tvůrci příležitostně i dalšími závodními módy. Často vyloženě nekontaktními. Svoje místo tu znovu našla (populární?) gymkhana pana Blocka, tentokrát však drobně inovovaná a mnohdy trochu jinak pojatá. Hoonigan je ten správný výraz, zastřešující nebezpečnou jízdu, driftování a pálení pneumatik. Ačkoliv jde znovu vesměs o tanečky s autem, kroužení kolem bagru, průjezd smykem pod stojícím návěsem a skok skrzeva kontejner, kromě téhle "freestyle" podoby se nově soupeří též v disciplínách Head 2 Head a Smash Hunter.
Prvně jmenovanou si představte jako super-speciálku z rallye, kdy spolu bojují na paralelní trati dva vozy. Mezi mantinely však jezdci musí předvést určené gymkhana prvky, na předem stanovených místech. Nestačí být tudíž v cíli dřív než soupeř, je také záhodno potěšit rozhodčí a splnit kompletní zadání (stylem tuhle zatáčku vezmi smykem, tady dvakrát obtoč komín z pneumatik, přeskoč rampu, rozbij reklamní bloky...), pokud možno co nejpřesněji a bez chyb. Se Smash Hunter je to podobné, tentokrát je ovšem k dispozici otevřená aréna, kde mezi překážkami leží snad stovky barevných (patrně?) polystyrénových kostek. Cíl? Navigován barevnými sekvencemi (rozbij pět modrých, pak pět červených, teď žluté, zelené...) vlastně projet improvizovanou dráhu, chybovat co nejméně a být hodně rychlý.
A pokud by vás ani tahle inovovaná gymkhana nezabavila a od destrukčního derby neodpoutala, k dispozici jsou ještě relativně obyčejné závody, vždy na několik kol a bez postranních úmyslů - nejlepší a nejrychlejší vyhrává. Mohl by to být rallyecross jak vystřižený z DiRT 3, naneštěstí se řídí stále tytéž rezavé vraky a nadupané speciály z demoličních režimů, takže se to stejně zvrtne a škodolibému navedení soupeře do bariéry se jistě nevyhnete. Tím spíš, když jsou okruhy plné skokánků, umělých zúžení a pneumatik narafičených k rozházení. Nejsofistikovanější je tu mód Domination, vlastně obdoba projíždění sektorů trati z NFS: ProStreet a DiRT 2, kdy je okruh nasekán na několik imaginárních segmentů. Zvládnete je projet čistě a v nejlepším čase? Za pozornost ale stojí i Eliminator, aneb obvyklý "každých pár vteřin odstoupí ten poslední vzadu" režim, který (vzhledem ke zmíněným naschválům a strkanicím) dokáže být stejně zábavný, jako frustrující.
Bota tlačí tvůrce na obvyklém místě
Mohlo by se zdát, že DiRT Showdown nemá žádný problém - zvlášť pokud se spokojíte s málem. Ostatně už vzhledem k zaměření je hra v podstatě ušita pro americký trh a tamním hráčům jak známo stačí ke štěstí málo. Našinec by však už po chvíli mohl začít nespokojeně brblat a mít všetečné otázky. Na jednu stranu se to dobře hraje a když se daří, může to být i zábava. Navíc předchozí odstavce slibují spoustu herních módů a obsahu. Tak kde to vázne? Drhne například kariéra, je vlastně tím jediným co singl nabízí a jako obvykle (v podání Codies) je příliš rychlá. Její závody trvají jen chvilku a Showdown Tour má zpočátku kadenci ta-ta-ta-ta-ta! Když ne ještě rychlejší.
Viděli jste naše videopreview z preview-verze? K dispozici je také hratelné demo i na PC.
Úvodní klání jsou pravidelně vypisována sotva na 2-3 kola, jen málokdy tedy strávíte na trati víc, než tři minuty. Než se stačíte trochu rozkoukat, už je konec demoličního 8 Ballu a hurá třeba na gymkhanu. Ta bohužel není o moc delší (speciálně paralelní Head 2 Head zabere sotva 30 vteřin), ale zjevně není čas, musíme jít dál. Co tak obyčejný závod? Dáme? Nebojte, okruh se jede jen dvakrát, za dvě minutky je hotovo. A pak je v plánu derby v aréně, přežijete víc, než půldruhé minuty? Honem, jdeme na to!
Během první hodiny hraní jsem viděl snad všechny herní režimy a vyzkoušel každé prostředí, ovšem velké nadšení se zrovna nekonalo. Částečně právě kvůli zběsilému tempu. Inu klasičtí Codemasters, chtějí toho mít co nejvíc a od všeho kousek, ale ve finále nemají skoro nic a všechno jen povrchně. Teprve až v samém závěru kariéry (na 2-3 večery vydrží) závody trochu zhoustnou a tempo zvolní. Najednou se jezdí klidně osm kol, na trati odjedete i těch 6-7 minut a mnohdy je nutné dát si opáčko, jelikož se vůz díky nárazům stane nepojízdným a končíte. Jednotlivé závody navíc s blížícím se koncem sestávají i z více podniků, takže pomyslný závodní víkend spolkne klidně víc jak čtvrthodinku. Smutné, že musíme být vděční za něco takového a navrch si na to počkat dva večery.
Codemasters chrání planetu, recyklují
Další problém Showdownu je poměrně relativní a závisí na tom, jak dobře DiRT sérii znáte a kolik v ní máte odježděno. Pokud jste právě zahnuli na její americkou odbočku a předchozí díly jste nehráli, nic nepoznáte. Kdo však trilogii projel, nutně se musí ptát proč Showdown tak vykrádá a využívá její prostředí, když ne rovnou celé tratě? Že se závodí takřka výhradně v USA, s malým výletem do Japonska a Londýna, bychom asi ještě přežili. Ale že si Showdown zkopíroval ze dvojky a trojky scenérie (a mnohdy i okruhy), to už je opravdu směšné.
Codemasters nejsou malá firma, závodním hrám se věnuje hned několik týmů a předpokládejme i velký počet zaměstnanců. Proč potom Showdown působí dojmem, že na něm pracovalo jen pár lidí a všechno co šlo si vypůjčili z předchozích DiRTů? Nebo jsem jediný, komu vadí jezdit znovu po zasněženém Coloradu a kolem deštěm skrápěné slévárny v Michiganu? Vrátilo se také noční Tokio, obří dirt aréna z Los Angeles a prostranství elektrárny Battersea určené pro gymkhanu, ale tančí se též v jokohamských docích, kterými jsme pro změnu driftovali už v GRIDu.
Zmíněné příklady bohužel tvoří dobře 3/4 obsahu hry a často jde opravdu o kopie 1:1. Možná si tvůrci myslí, že před lety navrhli zábavné a dokonalé okruhy. Ale pomysleli také na to, že je z DiRT 2 a 3 známe a rádi bychom něco nového? Přitom těch pár zbývajících a (doufám) skutečně nových tratí vypadá dobře, v San Francisku se závodí hned u mostu Golden Gate, prosluněné Miami a Californie se jeví taky fajn. Možná i z důvodu pěkného nasvícení, většina zdejších scenérií má noční, nebo podvečerní verze. Vyniknou tak pyrotechnické efekty a ohňová show, která je patrně u tohoto typu závodů nezbytná. Poslední verze EGO enginu odvádí dobrou práci.
Amerických bouráků je tady dost
Blamáž kolem tratí (jakoby to už nestačilo, u většiny scenérií je k dispozici pouze jediný okruh, který se pak z nouze jezdí i v opačném směru, či ve zkrácené verzi) se kupodivu nepromítnula na vozový park. Ten je obsáhlý, aut je v garážích hned 30 a osobně jsem před koncem kariéry ani nestihl všechny nakoupit a projet. Vozidla by se obecně dala rozdělit do dvou skupin, tu menší (gymkhaně a trikům zasvěcenou) reprezentují převážně Fiesty Kena Blocka, ale projet můžete i Subaru Impreza, Mini Coopera a další stroje z DiRT 3. V početnější skupině nicméně převažují všelijaké rezavé vraky, k demolicím upravené (všude navařené rámy z trubek, na předním nárazníku traverza) a původem samozřejmě americké.
Trucky, pick-upy, buginy, limuzíny, dodávky..., když nejde o bitvy v aréně a jede se něco serióznějšího, nastupují hot rody, muscle káry a závodní speciály ze sérií, které ani Evropan nedokáže správně pojmenovat a zařadit. Přes lehce arkádový jízdní model (řízení je zase o fous akčnější) se ale všechna auta slušně ovládají a jejich chování je dobře čitelné. Znát jsou dokonce i zakoupené upgrady (vylepšit lze výkon, odolnost a právě ovladatelnost), takže co chtít víc? Určitě se nemůžeme dožadovat odloupnutí pomyslných USA vlaječek, jimiž je hra doslova oblepená. Kupříkladu manuální řazení, to zde věru nenajdete, Amíci přece neřadí, mají automat. Tak hlavně že je možno používat klakson a nastavit si jeho tón.
Také veškeré údaje ve statistikách jsou vedeny ve stopách, délky skoků, driftů..., prostě Amerika. Nepřekvapí ani nitro, automaticky se doplňující a rychlost vozu viditelně nakopávající, bez něj by to naopak nešlo. Nechybí ani přetáčení času po chybě, dnes už téměř nezbytné flashbacky, v Showdownu přejmenované na crashbacky. Nejvíc jsem se ovšem nasmál nad ukazatelem v pravém dolním růžku obrazovky, který zobrazuje zásobu nitra a kondici vozu. Nějaký šikula nadepsal jeho položky BOOST a HEALTH. Tak ne poškození auta, či jeho výdrž, ale zdraví! Mohli to pojmenovat jakkoliv, ale vybrali si tohle. Co víc chcete slyšet? ;)
Některým hráčům se nezavděčíte
Taková by předpokládám byla reakce Codemasters, pokud by četli naše připomínky. Jenže řada drobností a prapodivných prvků (co jen zbytečně kazí zážitek) se táhne celou sérií už od prvního DiRTu. Už před lety jsme si například stěžovali na nízkou hmotnost některých vozů. A ta se právě v případě Showdown bouraček znovu nepatřičně projevuje. Ne že by snad auta byla jako z papíru, ale nepůsobí tak mohutně, jak byste při pohledu na ně očekávali. Všechno je to o zážitku, ale zatímco v Burnoutu se dostavila radost, když jste někoho poslali na svodidla a sledovali jeho děsivé kotrmelce, tady uděláte jen znuděné hmmmm.
Zrovna tak FlatOut, pokud tam byl někdo tvrdě naražen na hrazení, z obrazovky bylo div ne cítit jak se plechy kroutí a sklo praská. Destrukční model Showdownu ale velké rány nepředvádí, pocity z bouraček jsou relativně vlažné a nadšení chybí. Co je tady prezentováno jako totálka, by ve FlatOutu znamenalo jen lehce pocuchané auto. V něčem ale udrželi Codies krok s konkurencí a ne ledajakou, mluvím o Richard Burns Rally. Totiž ať se děje co chce a auta jsou zdemolovaná sebevíc, jejich světla stále svítí. Jsou nesmrtelná, tak jako v RBR. Což vypadá divně.
DiRT: Showdown pro PC, PS3 a X360 vydává ConQuest v pátek 25. května za 899-1299 Kč.
rezervovat na Xzone
Proč bouračky ve hře zasvěcené bouračkám nezpůsobují patřičné WOW, asi vývojáři nikomu nevysvětlí. Stejně jako osekaný počet kamer. Tentokrát jsou jen dvě (za autem a z kapoty) přičemž efektní pohled z kokpitu chybí. Kdo jej používal, třeba na gymkhánu, ostrouhá a smutnější jsou teď i replaye, jediná externí TV kamera moc parády nenadělá. S výhledem na závodění jsem měl vůbec občas problémy, kamera je posazená docela nízko a při průjezdu pod překážkou se ještě sníží. Při rozbíjení bloků zase úlomky překážejí na okamžik ve výhledu, podobně jako obří titulky s informacemi, hlásající třeba kdo byl právě vyřazen. Zkrátka spousta otazníků a drobných nedotažeností, přitom už čtvrtý díl zaběhnuté série.
VERDIKT: Není to špatné závodění a zvlášť multiplayer slibuje dobrou zábavu. DiRT Showdown ale mohl být ještě lepší, pokud by se Codemasters vyvarovali svých obvyklých "trademarků". Pestré herní módy znovu lehce zabíjí nízký počet tratí, okopírovaných navíc z minulosti. Jen málokdo asi hře odpustí prakticky chybějící singl, kromě kariéry se všechno ostatní odehrává online. A samozřejmě, snaha mít a nabídnout toho co možná nejvíc dopadla jako obvykle - hra nic z předvedeného nedělá pořádně a všechno bere hopem. Ne že by snad byla vyloženě odfláknutá a poslepovaná z DiRT a GRID střípků, ale konkurenční (specializované a úzce zaměřené) tituly jsou ve svých disciplínách zkrátka lepší.