Dojmy z rozehrání plného Deus Ex: Human Revolution

Sérii Deus Ex asi není nutné zdlouhavě představovat. První díl se v paměti mnoha hráčů zapsal jako jedna z nejlepších her. Zejména díky tehdy nezvyklé svobodě a rozmanitosti řešení úkolů. Zjednodušený druhý díl již takovou slávu nesklidil. Dechberoucí trailery na trojku sice vypadají jako předzvěst hry desetiletí. Ale jsou designéři hry stejně šikovní jako režisér renderovaného filmečku?

Dobré je, že i po rozehrání pro mě Deus Ex: Human Revolution zůstává nejočekávanější hrou podzimu. Zatím nezklamal ani v prvcích, kterými se proslavil první díl. Otevřenost, nelinearita a různorodé postupy přímo závislé na vámi zvolených augmentacích tu jsou zpět v plné parádě. Je sice pravdou, že úvod hry není tak otevřený jako první mise prvního dílu, což může fanouškům na chvíli nahnat strach. Ale stačí chvíli počkat a otevřené části přijdou také.

Opravdu tu funguje nabídka různých řešení každé mise. Samozřejmostí je možnost si cestu prostřílet. Ale za mnohem zábavnější považuji nenápadnou cestu ve stínech. Jste schopným hackerem? Můžete se dostat do jinak uzamčených lokací. Máte implantáty na vyšší sílu? Potom odhodíte těžkou bednu, za kterou se schovává vstup do klimatizace. Posílili jste nohy? Můžete si cestu dolů zkrátit skokem, který by vás jinak rozplácl. Umíte se zneviditelnit? Potom můžete místnost přeběhnout prostředkem a přesto se vyhnout konfrontaci. Jste schopným řečníkem? Třeba si do některých lokací získáte oficiální povolení přístupu.

1 of 15

Caption

Attribution

Možností jsou vážně mraky a nejlepší je, že vám nejsou přístupné všechny. Snad každá z nich závisí na zvolených implantátech, které v té době nemůžete mít všechny. Takže i když třeba uvidíte čtyři možné řešení, dovolit si budete moci jen dvě. To jednak nutí k pečlivějšímu plánování vývoje postavy. A hlavně zvýší znovuhratelnost. Protože po prvním průchodu budete mít chuť zkusit věci provést znovu, jinak a lépe. Potěší samozřejmě i nutnost schovávat omráčená těla. Nebo možnost vylepšovat zbraně pomocí nalezených upgradů. Trošičku mě zamrzelo, že jsem ve vyzkoušené části jsem nenarazil na žádnou speciální munici. Ale neházel bych ještě flintu do žita. Vzhledem ke struktuře inventáře bych si troufal tipovat, že i na tu později ve hře dojde.

Automatické doplňování zdraví

Asi rozbouří divoké diskuse o zjednodušování her. Ale Autoheal tu není drastický a je implementován šetrně. Ušetří vám nezáživné chození do inventáře po přestřelkách a v ní vám už nepomůže, stejně umřete na pár zásahů. Při souboji s bossem jsem se bez používání lékárniček z inventáře neobešel vůbec.

Deus Ex: Human Revolution je relativně obtížnou hrou. I na střední obtížnost dá zabrat více než jiné dnešní hry. Ale krásné je, že je sice obtížnější, ale zároveň fér. To znamená, že stačí chvilka nepozornosti, přehlédnutí jedné kamerky, opomenutí doplnit energii a během pár vteřin umíráte. Ale všem těmto situacím lze předejít, pokud dáváte pozor. Během hraní jsem nikde nenarazil na frustrující místo nebo souboj, kde by hrálo roli štěstí. Pokud jsem zemřel, stačilo popřemýšlet, kde jsem udělal chybu, podruhé ji nezopakovat a vše šlo snáze.

Velice mě potěšilo a zaujalo zpracování dialogů, které Deus Ex: Human Revolution dotáhl k dokonalosti. Ve starších hrách bylo nutno vybírat z celých vět, což zdržovalo. Později přišla volba z jednoslovných hesel, která umožňují rychlou volbu vedoucí k filmově zpracovaným dialogům. Ale u tohoto systému není vždy zřetelná intonace. A v domnění, že s někým zaflirtujete, jej můžete omylem seřvat, což také není ideální.

Mraky potěšujících detailů

Dodávají hernímu světu na uvěřitelnosti. Lze číst pohozené elektronické noviny, zápisníčky a šťourat se lidem v mailech. Po okolí blikají animované reklamní cedule. Hra jde až do takových detailů, že místnosti v budově jsou číslované a třeba emaily se skutečně na čísla odkazují. Nebo lze nalézt po městě fůru orientačních map s aktuální šipkou "nacházíte se zde". Docela často jsem šel kolem místnosti či kanceláře, kde se odehrávala nějaká unikátní scénka. Okolní NPC mezi sebou pořád něco řeší. A celá čtvrť tak působila hezky živě a přirozeně.

Nový Deus Ex oba systémy kombinuje. Odpovědi lze vybírat rychle a přehledně pomocí hesel jako v Mass Effectu. Ale při najetí na každou volbu se drobnějším písmem odhalí přímo celá věta, kterou hlavní postava pronese. V případě opravdu dlouhých dialogů jen ta nejdůležitější část. Funguje to báječně, rychle, přehledně - bere si to nejlepší z obou systému. Není co vytknout, což je u hry z velké části založené na rozhovorech zásadní plus.

Tvůrci se vůbec nebáli kombinovat prvky, které v jiných hrách pohromadě nenajdete. Například pohled kamery. Běžnou část hry hrajete z pohledu z vlastních očí. Ale jakmile se přitulíte do krytu, nebo zahájíte jinou interakci, vše si lze vychutnat z pohledu třetí osoby. Tak trochu to připomíná Riddicka. A i tato kombinace funguje dobře. Dortu od pejska a kočičiky se tu nedočkáme.

Při hraní jsem zatím narazil na dva typy miniher. A i když se bojím, že bez manuálu jsem je nepochopil úplně stoprocentně, tak se mi obě líbily. Obě jsou v zásadě svižné a ne tak otravné jako například neustálé zdlouhavé skládání potrubí v Bioshocku. Na druhou stranu jsou dostatečně komplexní na to, aby se z nich hned nestala nudná rutina jako například u rozhovorových miniher v Oblivionu.

První minihrou je hackování. Na první pohled složité, ale v zásadě jednoduché. Musíte se postupně nabourat do jednotlivých částí systému. Což v reálu není nic jiného než projít jednoduché bludiště. Při hackování každého uzlu existuje jistá pravděpodobnost, že spustíte alarm. Bez alarmu jste časově neomezeni a můžete hledat ideální cestu. S alarmem se spustí časový limit a musíte jednat rychle.

Hledání cesty k cíli ani tak není o bloudění bludištěm. To jsem měl vždy krásně přehledné. Spíše o zvažování různých rizik spojených s danou cestou. Některé části lze hacknout rychleji, jiné pomaleji a hacknutích některých uzlů má i určitý vedlejší efekt. Půjdete přes více křižovatek, které lze hacknout rychle? Nebo to zkusíte kratší ale pomalejší cestou, která se může stát fatální v případě poplachu?

Budete hackovat několik částí najednou a tím se třeba dostanete i k nějakým bonusovým informacích, ale za cenu většího rizika odhalení? Nebo půjdete na jistotu co nejkratší cestou a soubory okolo ignorovat? Základy hackování lze tedy pochopit na první pohled a minihru hrát rychle a téměř bez přemýšlení. Ale pokud budete chtít z hackovacích pokusů vyždímat co nejvíce informací a bonusů, hezky se potrápíte. Podle mě ideální kombinace. Nezdržuje, pokud nechcete. Ale zároveň není zcela primitivní.

U druhé minihry si ani nejsem jist, zda ji vůbec označovat za minihru. Jedná o speciální část dialogů, ve které musíte někoho překecat a přemluvit. V principu mi silně připomněla výslechy z nedávného L.A. Noire. O postavě dostanete k dispozici popis psychologického profilu. A podle něj musíte volit vhodné reakce, které jej nakloní na vaši stranu. Zde jsem v pár ukázaných rozhovorech nevypozoroval žádná jasně daná pravidla. Spíše než logiku bylo třeba využívat intuici a přemýšlet, co by dotyčný asi chtěl slyšet.

1 of 5

Caption

Attribution

Jak si stojí vedle Alpha Protocol?

Byl jsem zvědav, jak si tyto hry budou konkurovat. Alpha Protocol měl mnoho nedostatků, ale zároveň i kladů, které jen tak něco nepřekoná. Deus Ex si naštěstí nevede vůbec špatně. Co se týče augmentací a herních možností, tak je jádro docela podobné. Jen Deus Ex netrpí problémy s technickou stránkou a obsahuje více interaktivnější a o něco méně lineární prostředí. Na druhou stranu vaše volby nemají až takový vliv. Deus Ex zřejmě upřednostní kvalitu nad kvantitou. Takže zatímco v Alpha Protocol téměř každá vaše akce změnila nějakou prkotinu, tady se nejspíš následků projeví méně, ale zato pořádně.

Po technické stránce je hra tak přiměřeně akorát. Žádný pokrok či revoluce, ale na druhé straně ani ostuda. Nejvíce mě do očí praštila příliš hranatá struktura prostředí, což má za výhodu nižší nároky na hardware. Co hře schází na modelech prostředí ovšem dohání na kvalitním motion-capture postav a přítomností mnoha vedlejších ingame animací jako v Half-Life.

Hudební doprovod je samozřejmě skvělý a dabing také. Jen u hlavního hrdiny mi trochu neseděl. Chraptivý hlas sice zní docela sympaticky. Ale to, že při každé druhé větě jsem si řekl: "Hele, on chrčí skoro jako novej Batman" od hry mírně vyrušovalo. Ale to může být jen můj osobní dojem.

Délku hry je nyní předběžné soudit. Ale po mém rozehrání vypadá na pořádně dlouhý zážitek na desítky hodin. Ne, že by lokace byly rozsáhlejší než v jiných hrách a díky lehčí struktuře otevřeného světa se mnohdy musíte opakovaně motat po stejných lokacích. Ale i když je herní doba natahovaná, tak není zdlouhavá a nudná. Neustále je co prozkoumávat. Vedlejší lokace, questy, NPC, obchody a spousta skrytých míst, do kterých je těžké se dostat. Ani si to neuvědomíte a na jedné ulici strávíte dvě hodiny bez sáhnutí na hlavní quest.

Samozřejmě nelze opomenout srovnání s úplně prvním Deus Exem. Je fakt, že rýpalové zde najdou odchylky, které nepřekousnou. Autoheal, third-person pohled umožňující nakouknout snadno za roh, že úvod je lineárnější než suprově otevřená mise u Sochy svobody, nebo technická kvalita některých augmentací, které logicky spíše patří do sequelu, než do prequelu. Ale vzhledem k ostatnímu obsahu se jedná o drobnosti, které lze snadno odpustit. To hlavní jako atmosféra, nelineární lokace, různorodé druhy postupu, přímý vliv augmentací na herní možnosti a nutnost postup důkladně plánovat zůstává při starém. V mnoha ohledech je možná i lepší.