Dante's Inferno

Kromě hříšníků jsou v herním prostředí schovány také další zajímavé předměty. Když pominu fontány se zdravím, manou nebo dušemi. Za ty si nakupujete jednotlivé speciální schopnosti, komba a vylepšení postavy – odemykané postupně na žebříčku svaté a proklaté úrovně. Máme zde ještě schované démony, kteří vám po zničení přiložením kříže na jejich čelo dají některý z desítek speciálních předmětů. Dva (později více) předměty si můžete „nasadit“ na svoji postavu: každý z nich dodává nějaký bonus – třeba znemožní nepřátelům blokovat vaše lehké údery nebo znásobí získané zkušenostní body.

Zajímavé je, že většině těchto předmětů se zvyšuje úroveň a účinnost podle toho, jak dlouho je nosíte. Vzhledem k výše napsanému se vyplatí pečlivě zkoumat herní prostředí a hledat všechny skryté bonusy. Zkoumání herního prostředí by vás ovšem bavilo tak jako tak. Vizuální stránka věci je ohromující, nejen díky hodně slušnému technickému provedení, ale především díky nekonečné představivosti tvůrců a hlavně jejich odvaze nedělat kompromisy.

Pokud jde o tu představivost, samozřejmě řada výjevů pochází z děl mnoha století, kdy slavní malíři kreslili své vize Danteho Pekla. Ona nekompromisnost je ale věc druhá. Když v kruhu Smilstva spatříte obří ženské vagíny na stěnách, pulzující a chrlící krev, hnis nebo démonické nepokřtěné kojence, zvedne se vám žaludek a pochopíte, že tvůrci se při zpodobnění Pekla nezastavili před ničím. Hrůza, odpor a strach jsou zde základními emocemi.

To ovšem docela zapadá do vaší motivace všechny ty zrůdnosti rozsekat na kusy. Divoké boje s hordami démonů jsou tříčtvrteční náplní hry, kterou pouze mezi jednotlivými kruhy Pekla vystřídá obrovský nebo alespoň hodně nebezpečný boss - a následně plošinovková mezihra související se sestupem na nižší kruh Pekla. Během těchto sestupů se také odehrají ty nejpůsobivější změny prostředí, takže vás rozhodně budou bavit. Všechny části hry jsou ale zcela plynule propojeny, bez nahrávacích obrazovek.

Výjimečně narazíte na prostorové puzzle, jehož řešení obnáší správné rozmístění určitých předmětů či překonání geometricky náročného úseku. Žádná z těchto prostorových hádanek není příliš dlouhá ani příliš těžká. Dokonce ani souboje s bossy nejsou tou nejtěžší pasáží hry (snad kromě finále). Opravdu do tuhého jde – alespoň při nižší obtížnosti – až v předposledním kruhu Pekla, kde na vás čeká deset arén s deseti specifickými zkouškami typu „zabij pět nepřátel ve vzduchu během jedné minuty“, apod. Zde se opravdu ukáže, jak dobře jste zvládli ovládání hry a speciální údery.

Ovládání obnáší jedno tlačítko pro rychlé údery kosou, druhé pro silné údery kosou, třetí pro „střelbu křížem“ a čtvrté pro skákání, včetně nezbytné možnosti vyššího dvoj-skoku. Dále můžete pomocí shiftu aktivovat výběr ze čtyř kouzel, např. ničivý vír okolo Danteho nebo nejsilnější kouzlo ve hře, obnášející plošný útok, jehož povahu nebudu prozrazovat. Tato kouzla se dají také zlepšovat, nakupováním na vyšších úrovních svaté nebo prokleté stupnice. Pokud jde o obranu, máte možnost jedním shiftem blokovat údery (s tím je spojeno několik zajímavých protiúderů a komb) nebo pravou analogovou páčkou rychle uskočit na stisknutou stranu. Celek funguje perfektně, plynule a dobře se pamatuje – tohle není jedna z her japonského typu, na které byste si vykloubili zápěstí.

Vše je přehledně uspořádané a funguje přesně. Hra má solidní toleranci pro detekce kolizí, což se ostatně hodí nejen při soubojích, ale také během plošinovkových pasáží. Kořením soubojů jsou samotní nepřátelé, kteří jsou nejen zajímaví na pohled, ale mají také unikátní útoky a slabiny. Například ohnivé démony musíte nejprve zmrazit křížem, abyste je mohli fyzicky zranit kosou. Pokud si soubojů neužijete během průchodu hrou dostatek, můžete si to následně zopakovat na vyšší obtížnost s již vylepšenou postavou. Alternativně vás čeká herní mód s arénami na výdrž, odemknutý po dohrání příběhu. Podobného režimu s arénami, které si dokonce budou hráči sami moci editovat, se dočkáme během dubna jako stažitelného přídavku, hratelného kooperativně i ve dvou lidech.

Tím opravdu nejlepším na celé hře je podle mého názoru funkčnost celku. Zatímco jiné hry střídají poněkud umělé až křečovité úrovně či mise, Inferno je jeden plynulý sestup pekelnou propastí. Jako takový funguje obzvláště dobře, pokud se jej pokusíte zvládnout bez přerušení za jednu noc. Když večer začnete, druhý den ráno byste měli mít těch zhruba 10 hodin za sebou. Někteří z vás si možná vzpomenou na skvělou pasáž v Silent Hill 2, kde jste sestupovali hlouběji a hlouběji do uhelného dolu – jak odtržení od světa a života jste se cítili, jak ve vás sílil strach z té hloubky a temnoty pod vámi. Inferno má podobný efekt, jen mnohem delší. Jeho sugestivní atmosféře napomáhá i velkolepá orchestrální hudba (s nezaměnitelně tragickým ústředním motivem) a špičkový dabing lidí i démonů.

A pokud jde o tu úvodní otázku recenze… Samotného mě překvapilo, jak mě výklad jednotlivých hříchů a jejich trestů zasáhl. Uvědomil jsem si, že v dnešním světě má člověk tendence na některé důležité hodnoty zapomínat ve prospěch jiných věcí. A to není dobře. Obzvláště pokud se po smrti s našimi dušemi děje něco byť jen vzdáleně podobného Danteho příběhu.