Castlevania: Lords of Shadow
Upíři, vlkodlaci i Frankenstein. Lepší než God of War?
Castlevania je jednou z legendárních herních sérií, které svou pouť začaly na Nintendo Entertainment System. I když původně byla vydána pro zapomenutý japonský počítač FDS, svou slávu získala až na NES. A Konami si dalo záležet, aby úspěšnou značku dále rozvíjelo. A že se jim to daří, dokazuje do této chvíle, dle wiki, celkem třicet sedm různých titulů. Některé z nich od začátku sledují jednu dějovou linii, což ovšem není případ Lords of Shadow. Nová Castlevania chce oslovit nejen pamětníky série, ale přilákat i mladší publikum. Takže příběh je zbrusu nový a je celkem jedno, jestli jste předchozí tituly hráli, nebo ne.
Hlavní hrdina Gabriel je členem řádu Brotherhood of Light. Poprvé se ujímáte jeho role, když přijede v hustém dešti do vesnice pomoci zuboženým rolníkům s útoky nestvůr. Zanedlouho zjistíte, že ani ne před třemi dny mu zplozenci pekla zabili manželku. Touha po pomstě je hnacím motorem jeho krvavé odplaty, ale v sázce je i osud celého lidstva. To, díky mocnému kouzlu Lordů Temnoty, totiž ztratilo pouto s Bohy. Porazit početné nepřátele hrdinovi pomáhá i jeho zemřelá žena, uvězněná mezi zemí živých a mrtvých, která díky tomu komunikuje s božstvy a předává zprávy Gabrielovi.
Fyzicky je mu k ruce mentor Zobek, zkušený bojovník Bratrstva Světla. Občas Gabrielovi pomáhá v soubojích, ale hlavně celý příběh vypráví, protože Gabriela na jeho pouti tajně sleduje. Gabriel potká i další zajímavé, vlivné a mocné přátelé i protivníky. A ačkoliv je příběh o obligátním boji mezi dobrem a zlem, dočkáte se několika překvapivých dějových zvratů. Často jsem s osudy jednotlivých postav cítil a vytvářel si k nim vztah. Jediné, co mi na vyprávění vadilo, bylo předčítání z knihy, která popisuje předchozí a budoucí události při nahrávání nové úrovně. Je sice skvěle interpretováno, ale obsahově stále stejné: „Gabriel to zvládl, má na duši stín, dlouhé noci nespí, snad přežije dění budoucí..." Zprvu je to stylové, později trapné.
Od prvních úrovní je cítit, že hlavní důraz bude kladen na boj. Nicméně by bylo bláhové si myslet, že je Lords of Shadow bezduchá mlátička. Naopak. Kromě soubojů se do sytosti nabažíte skákání, čeká vás sice jednoduchý, ale skvěle dávkovaný vývoj postavy a v neposlední řadě hádanky a puzzly. A protože všechny části jsou samy o sobě povedené a i dohromady jim to funguje, je Lords of Shadow velmi zábavnou hrou.
Gabriel k útoku používá bojový kříž. Slovní spojení je to úsměvné, na druhou stranu jeho nepřátelé se smíchy netrhají. To spíš Gabriel je porcuje na kousky. Z vrchní části kříže vystřeluje řetěz, později osazený ostny, který je základním útočným prvkem. Tlačítkem X aktivujete přímý útok na jednu nestvůru, Y pak spustí slabší atak na větší plochu. Pomocí kombinací těchto tlačítek, plus dalších technik, jako je blokování a skákání, je možné provést kolem čtyřiceti různých komb. Ty se buď naučíte nebo je ve většině případů musíte nakoupit za zkušenostní body.
Dalšími bojovými variantami jsou světlá a temná magie. Zprvu mi přišly jen jako zbytečné komplikování už tak obsáhlé možnosti úderů, ale postupně se z nich vyklubal jeden z nejdůležitějších taktických prvků. V pozdějších fázích hry často nestíháte přepínat mezi první, která vám při každém zásahu nepřítele obnoví trochu zdraví, a druhou, jež vašim úderům podstatně přidává na síle. Light a Dark magic spotřebovávají manu, kterou získáváte bezchybným spojováním komb bez toho, aby vás nepřátelé zasáhli. Po určité době z nich začne prýštit neutrální energie, kterou podržením levého nebo pravého joysticku přeměníte na požadovanou formu many. Tu lze doplnit i u magických fontánek.
Poslední možností v soubojích jsou zbraně. Zprvu dýky, které jsou vhodné zejména na létající stvůry. Později víly v lahvi, jež sice sami o sobě nepůsobí žádná zranění (pokud nejste pod vlivem temné magie), ale protivníky upoutají svou krásou a ti se vůbec nebrání. Třetím předmětem je krystal, jenž se skládá ze čtyř částí. Když se vám je podaří najít a krystal použít, většinou to pro okolní potvory znamená okamžitou smrt. Pro ty větší potom minimálně velkou újmu na zdraví. Posledním artefaktem jsou lahvičky se svěcenou vodou. Ty působí na protivníky různě. Například upíři ztuhnou a stačí jim vrazit bojový kříž do srdce. Ostatním při aplikaci přivodí zranění. A stejně jako u útočného kříže záleží, jestli používáte magii, protože pak se vlastnosti předmětů mění.
Castlevania je sice hlavně o boji, ale velkou roli v něm hrají i další aktivity. Zejména lezení po římsách, skákání, zachytávání se řetězem za výstupky a přehoupávání na dostupné plošinky. Zamrzí, že kromě odboček vedoucích k bonusovým předmětům zlepšujícím zdraví a zvyšujícím zásobu many, nemůžete použít žádnou alternativní cestu. Koridor jako vyšitý. Na druhou stranu vždycky víte, kam máte jít. Nikdy se nezaseknete na jednom místě proto, že byste přehlédli titěrnou plošinku, čímž trpí spousta podobných her.
A ještě jednou zahraji v této souvislosti na negativní strunu. Dost otravné je, že díky koridorovosti neustále narážíte do neviditelných stěn. Je fajn, že nespadnete z každé zídky do propasti, ale často je vám bráněno v pohybu dost nelogicky. Například vyběhnete schody přilepené na stěnu místnosti. Přestože jindy v pohodě skočíte i z třetího patra, zpět na podlahu musíte seběhnout, skočit ze strany nejde. Přitom jsou pády celkově dost benevolentní. Jestliže zahučíte do jámy se špičatými kůly, neznamená to automaticky smrt, nýbrž jen nepatrnou ztrátu zdraví a návrat zpět na pevnou zem. Velmi osvěžující jsou také hádanky....