Recenze Botanicula
Pohádka z mechu a kapradí v novince od českých ručiček.
Spíše než o hře je namístě mluvit o zážitku. O interaktivním, překrásném a vynikajícím zážitku, který z fleku může posloužit jako pádný argument v debatě na ono nevděčné téma "Jsou hry umění?". Nejde sice o symbolismy a metafory přetékající extrém typu Dear Esther či The Path, ale zároveň nelze mluvit "jen" o tradiční kované adventuře jako Machinarium.
Několika málo zásekům se určitě nevyhnete, ale s trochou vůle a trpělivosti Botaniculou propluje i point'n'clickový mlíčňák, k němuž koneckonců autor recenze nemá daleko. S pěticí dosti netradičních rostlinných hrdinů jsem většinu času trávil aktivitou v adventurách docela nevídanou - pobíháním kolem a prozkoumáváním rozkošného surrealistického světa, kterému hrozí zánik pod náporem bídného černočerného monstra.
Málokterá hra je totiž natolik "kochací" - Botanicula je rozdělena na obrazovky, mezi nimiž vaše stromová partička přebíhá, a žádná obrazovka není jako druhá. Výtvarně i logicky na sebe přirozeně navazují, ale prakticky každá má nějakou vlastní originální potvůrku, hádanku, kresbu, hudební vložku... A skoro vše je v nich aspoň trochu interaktivní, ačkoliv zároveň skoro nic z toho není pro postup klíčové. I ten nejmenší list stromu se po přejetí myší zachvěje, medúza uplave, včelka přesedne, jako byste nebyli jen loutkaři pětice kuriózních postaviček, ale jakýmsi božstvem ekosystému.
Nevídaná fantazie, která Botanicule hbitě proudí cévami jako živiny místní vegetace, dala vzniknout jedinečnému světu s jedinečným obyvatelstvem. Jen výjimečně jsem opakovaně narážel na jeden druh stvoření (aktéři se přeci musí zjevovat pravidelně), jinak na mě co chvíli bafalo něco nového, těžko popsatelného.
Samotného by mne zajímalo, kde výtvarníci Jaromír Plachý a spol. brali inspiraci. Zda třeba nečerpali z omamných houbiček, které doslova zatočí hlavou i zdejším gerojům, přitrouble bojujícím proti podlému pavoučímu stvoření, jež se rozhodlo vysát život z místního stromu i jeho nájemníků. Během hraní inkasujete karty za každé objevené stvoření a fakt, že výsledná (a nesmírně různorodá) kolekce může mít přes 120 kousků, snad mluví za vše. Sběratelských kartiček s Pokémony je možná více, ale ruku do ohně za to, že ani Pikachu se co do roztomilosti nevyrovná kvartetu kuňkajících zpívajících žab.
Botanicula je, vážení a milí, ztělesněním roztomilosti, kouzelné rozkošnosti a živého člověka nemůže nedojmout k upřímné radosti. Pokaždé, když humorně cupitající ústřední postavičky dosáhnou zásadního pokroku, zvesela poskočí s vítězoslavným "Juchů!" a vy si budete pomalu připadat jako hrdý rodič, který s nimi veškeré nadšení sdílí. Kdo zná LocoRoco, už má představu, třebaže realita leží stále ještě o kus dál. Je úžasné, že ty všemožné zvuky i pazvuky i štěbety, jimiž je adventura prošpikovaná, pocházejí z lidských chřtánů - jinými slovy, máme tu čest s bezesporu nejlepším herním dabingem jak v historii dabingu lesní havěti, tak v historii dabingu bez jediného vyřčeného slova (vyjma Neila Armstronga na Měsíci).
Rozkošné audio zpracování má v Botanicule nezastupitelné místo. Bez něj by hra nebyla ani z poloviny tak kouzelná a už vůbec by nebyla schopná oslovit širší publikum. Považte mou dražší polovičku. V životě si neopatřila hru. Leč při snaze navázat s ní konverzaci během hraní Botaniculy mne okřikla, "Neruš, jdu si žvatlat." Amanita Design umně brnkají na infantilní strunu, ovšem činí tak originální pohádkou, ke které se přívlastky jako "kýč" nebo "klišé" hodí jako kšiltovka ke smokinku.
Soundtrack od dua DVA (znáte Nunovó tango?) je stejně sentimentálně radostný, jako hra samotná, ostatně jedno bez druhého by nikdy nefungovalo tak dobře. V uších jej budu nosit ještě tuze dlouho, je součástí balení. Hudba je důležitým elementem i proto, že několikero hádanek je přímo postavených na užití vašeho hudebního sluchu - třeba skládání "stupnice", od nejhlubších tónů po nejvyšší.
Jinak hádanek a vůbec zásekových míst je zde citelně méně, než ve zmiňovaném Machinariu, předchozím dílu Amanity. Řadu z nich vyřeší unikátní schopnost jednoho z pětice protagonistů - přičemž ti zbývající čtyři vždy velice vtipně neuspějí - ale nikdo po vás nikdy nechce víc, než jen někam kliknout nebo mávnout kurzorem. Botanicula je velice odpočinkovou záležitostí, kde, snad až na závěrečnou minihru, nehrozí žádná "smrt".
Každopádně spíše než puzzle dělá problém orientace. Dá se říci, že Botanicula je rozdělena do několika "úrovní" - bujarý strom, neskutečné město jakoby-oříšků, kořeny a ještě hlouběji - kdy každá skýtá několik desítek obrazovek. Na informace úmyslně skoupá mapa moc neřekne a jakékoliv instrukce byste zde hledali marně. Nejednou jsem tudíž pobíhal z jedné strany na druhou, neustále se vracel na ta samá místa, hledal vynechané předměty či komůrky... A i když jsem konečně vymyslel, kde vězí jádro pudla, kvůli nepřehlednému designu jsem cestou k řešení zpravidla bloudil. Upřímně řečeno, Botaniculu jsem si nejvíce užíval v jejích lineárních momentech a rád si jí dám ještě jednou. Ty necelé čtyři hodiny uplynuly jako voda a byly pamětihodnější, než většina "velké" produkce, mnohdy tvořené podle známého recyklovaného vzorce.
Zároveň je třeba počítat s tím, že řadu hádanek nebo kýžených objektů neodhalíte díky selskému rozumu (tady jste přeci úplně mimo realitu), ale díky náhodnému oťukávání všeho kolem. Jenomže ono oťukávání všeho kolem a hraní si s botanickým světem je zároveň i tím, co dělá hru tak skvělou... Ještě štěstí, že inventář přijde ke slovu asi jen desetkrát za celou dobu hraní, a že tudíž nehrozí stupidní zkoušení všech předmětů na všechny.
Botanicula je příjemně pohodovou hrou i s ohledem na své technické zpracování. Po stažení sotva tři čtvrtě gigabajtového souboru nenásleduje žádná instalace, žádná online registrace, žádná DRM otrapa; následuje hra. Deset vteřin po kliknutí na .exe soubor již upíráte zraky na pět rozpustilých kamarádů v podivuhodném světě ještě podivuhodnějších kreatur.
Botanicula pro PC je až do 4. května k dostání v rámci balíčku The Humble Bundle, jehož cenu si určíte sami.
Na druhou stranu zamrzí, že hru nespustíte ve větším rozlišení, než 1440x900. Tedy, spustíte, ovšem s černými okraji kolem. Na přímý dotaz mi Jakub Dvorský, producent Botaniculy a hlava Amanity, odvětil, že "Většina počítačů by s [větším rozlišením] už měla problémy, protože hra běží v Adobe Airu a vše se počítá na CPU a ne na grafické kartě." Řešením může být snížení rozlišení celého displeje na 1440x900, obětí však bude detailnost světa a titěrnost postaviček, která jim, jak Jakub poznamenal a já s ním musím souhlasit, sluší.
VERDIKT: Překrásná, rozkošná, veselá, hravá, fantastická a v neposlední řadě unikátní. Botanicula je docela jiným interaktivním zážitkem, který člověka uklidní, pobaví a dost možná i přivede k upřímné radosti, nehledě na jeho zmatečnost. Zaujme vás, vaše protějšky i vaše babičky. Odzkoušeno v praxi.