Bodycount
Když je prostá střelba naprosto vším.
Destruktoidní PS2 střílečka Black před pěti lety udivovala na tehdejší dobu úžasnou zničitelností prostředí a vlastně na stejné vlně se veze i její pomyslný nástupce Bodycount. Je ovšem vidět, že 100% arkádová a béčková FPS Bodycount už nemá zdaleka takové ambice, jako její starý předchůdce, protože se nese na vlně naprostého zjednodušení prakticky všeho, že už to je dle mého krapet přehnané.
Nějaký pořádný úvod se tu nenosí, takže jako nemluvný, zcela anonymní a takový nijaký hlavní hrdina máte za úkol prostě postřílet úplně všechno, co se před vámi hýbá. To je jediná náplň úplně všech úrovní, která by v rozsahu hry sama stačila tak na dvě až tři hodinky hraní, takže je uměle zpomalovaná tím, že často musíte jen najít správný směr k dalšímu ukrytému checkpointu, nebo v obklíčení čekat, až se za dlouhé sekundy zajistí nějaká bomba.
O pořádný příběh tu také prakticky nezavadíte, jen vám hra dá najevo, že jako super silný voják typu Johna Ramba pracujete pro nějakou vojenskou agenturu The Network, jež zasahuje proti bojůvkám a teroristům, za nimiž se skrývá jakýsi tušený záporák pod přezdívkou The Target. A to je asi tak všechno, co se za celou hru z úst další zcela anonymní operátorky na vysílačce dozvíte, načež si holčina zhruba v polovině hry po menších problémech sbalí fidlátka a dále už bude všechno pouze na vás.
Hra je totiž tak absurdně ořezaná, že se domnívám, že utekla z automatové skříně i s haldou drobných, protože na plnohodnotný retailový titul toho nabízí zoufale málo. Však posuďte sami: Příběh až na ten drobek výše prakticky neexistuje, stejně jako hra rezignovala na všechny ty střihové sekvence a filmečky, takže se nikdy nedovíte, kdo jste, kde jste se to ve hře vzali, s kým a proti komu, resp. proč vůbec bojujete. A pokud nezvládnete poslech angličtiny, tak máte tuplem smůlu, protože hra neobsahuje titulky. Jo, a má tak málo hudby, že to nestačí ani na krátké pobrukování.
Zpočátku si vyberete z kvarteta obtížností, jež nelze v rozjeté hře měnit, a rovnou se objevíte ve smyšlené africké republice, kde už na vás čekají první generičtí nepřátelé. Hlavu vám zamotá už jen fakt, že chvíli po vás střílí i evidentně mírové sbory, načež jindy vám zase pomáhají, i když jste jim o pár úrovní dříve vykosili asi čtyři prapory kamarádů... Podivná to ztráta paměti, ale bude hůř. To když se zaměříte na tupou AI nepřátel, ponejvíce se rekrutujících z příslušníků místních geril a milice.
Sice vám hra neháže protivníky přímo za krk, jako jiné povedené kousky, ale nepřátelstvo buď rázuje dlouhými kroky přímo před vaši hlaveň, a to často pěkně ve tvaru za sebou jako krávy na jatka, nebo, i když jim neustále masírujete zádíčka lávovými kulkami, jen prostě stojí, někdy čumí úplně jinam, či raději vyběhnou ještě blíže na volné prostranství, ať nemá masér žádné překážky při práci. Jediné, co bych u zdejšího zlořádstva pochválil, jsou vyšší třídy vojáků, jako např. velitelé a zdravotníci, které je záhodno zlikvidovat jako první.
V tom prvním případě se totiž černoušci pod velitelem stále množí jako mravenci na cukrkandl, nu a v tom druhém je zase medik pěkně probouzí k životu. Pokud včas zabijete tyto specialisty, tak si ušetříte plno práce, což je zajímavý prvek, který ve střílečkách rozhodně není pravidlem. Adrenalinové jsou i střídmé souboje se silnějšími bosáky, na které většinou platí včasné rozhození sítí skrze protipěchotní miny a zaházení granáty na přivítanou, hlavňové zbraně na ně moc účinné nejsou.
Pevná spoušť
Každému nemusí sednout pevné rozmístění funkcí na tlačítka, které nelze nijak změnit. Spoušť umístěná na spodní pravé čelní tlačítko joypadu a granáty na horní, mi způsobovaly mnoho zbytečných smrtí, protože jsem zvyklý střílet tlačítkem horním. Po něm také tolik neklouže zpocený prst. Jiné, než pouhé dvě velmi podobné předvolby ovládání ovšem nejsou bohužel možné.
Naprosto klasická sestava prskavek obsahuje postupně odemykanou desítku zbraní s pistolemi, brokovnicemi, automaty, kulomety apod., která v ničem nepřekvapí. To už jsou zajímavější čtyři nové schopnosti vaší postavy, které si ale musíte napřed zasloužit vytrvalým navyšováním zabijáckého skóre za kosení protivníků, k čemuž samo odkazuje i trefný název hry. Chvilková nezranitelnost, silnější náboje, elektro výboj, nebo letecká podpora se v boji dost hodí, tedy pokud nechcete hodně často umírat. Smrtka je ale většinou milostivá, protože checkpointy jsou blízko u sebe a navíc se vám doplňuje život vydýcháním, i z barevných emblémů, které po sobě zanechají všechny mrtvoly.
Podobně je takto můžete obírat i o střelivo, ale zbraň po padlém zabrat nelze. Přitom munice tady vyplýtváte tuny, protože Bodycount znovu přináší znamenitě zničitelné prostředí, kde sice nejde rozbít úplně všechno, ale na dnešní poměry je destrukce opravdu kvalitní. Ano, některá světla a okna nelze kupodivu prostřelit, ale menší zídky a části domů již ano, dále si přidejte tříštění beden, vybuchování sudů, nádrží a kanystrů, stejně jako demolice plotů, odlupování omítky a betonu. A k tomu zasažení nepřátelé hází pěkné rybičky, takže jestli Bodycount v něčem naprosto exceluje, je to dozajista v opačném významu slova "stavět".
Kdo by to byl řekl, že k této arkádové řeži tvůrci přiložili také malý bonus v podobě ryze funkčního pokleku a krytu! Stačí zacílit zpoza jakékoli zdi nebo překážky a skrze páčku se s puškou na rameni můžete plynule vyklánět a vykukovat na libovolnou stranu. I když ovládání není zcela přesné, kryt je příjemná věcička, kterou mě Bodycount hodně potěšil. A vlastně stejně jako celý povedený design zdejších lokací, umístěných zhruba po stejném dílu do Afriky a do Asie. Graficky je to sice obyčej s hrubými texturami a umělým blurem, který neuměle zakrývá kazy na obrázku, ale skoro každá úroveň nabízí dosti široký svět, kde je možné vždy zvolit více než jednu cestu vpřed a ještě se u toho pěkně krýt.
Do těchto solidních kulis je pak vložena zmíněná střelecká kampaň (schválně jsem nenapsal "příběhová"), kterou jsem ale na druhou obtížnost dokončil za jediný podvečer, tedy podle statistiky za tristních 6 hodin a nějaké drobné, a to jsem se ještě docela coural a obhlížel prostředí, aby mi náhodnou něco neuteklo! Pokud se s tím nebudete párat jako já, tak tipovaných 5 hodin na celý singl je i v dnešních herních dobách jářku těžká slabota!
Držel bych zobák a nenadával bych jak nespokojený papoušek, kdyby to zahojil poctivý mulťák, jenže tam jsem také moc nepochodil. Radost z přítomnosti kooperace ihned zkazil fakt, že je pouze pro dva, toliko online, a ještě je to prachsprostá a bídná kopie módu Horda z Gears of War! Nic víc. A kompetitivní online válčení je už pouze na efekt, protože holé dva obyčejné režimy (Deathmatch/Team Deathmatch) pro pouhý tucet účastníků, a navíc bez jakéhokoli progresu postav, s tím dnes nikdo velkou parádu nenadělá.
Jedinou motivaci na déletrvající hraní tak vidím v bodování za vaše zabíjení v každé úrovni, které lze porovnávat s vašimi přáteli na internetu. V druhém singl režimu si totiž můžete znovu střihnout jakoukoli jednu část hry a zkusit se v porovnání s ostatními zlepšit, což ale může být i otravné, protože v review verzi dosti zlobila detekce zásahů, takže se mně často stávalo, že ani metrový zásah z brokovnice nepřítele nedostal.
VERDIKT: Bodycount by mi mnohem více seděla jako klasická automatová řežba či budgetovka, než plnohodnotně se tvářící hra, která vám dá zábavu tak na jeden dva dny. Znamenitý design širého a zničitelného prostředí a překvapivě dobře funkční krytí ovšem nedokáže vyvážit velmi krátkou herní dobu, dementní nepřátele a rezignaci na lepší podání příběhu, když skoro ani netušíte, za jakým účelem ty všechny živáčky kosíte. Ani vám tak nevím, jestli příznačné označení Bodycountu jako průměrné bezduché střílečky je pro tuto hru pochvala, nebo pokárání.
Bodycount vyjde v pátek 2. září 2011 na PS3 a X360.