Battlefield: Bad Company 2

Na testovací sestavě C2D 2,6 Ghz, 3 GB RAM a GF N-260GTX 896 MB hra na maximální detaily (1280x1024) šlapala průměrně kolem 30 FPS, byť na DX9 (Windows XP) je k dispozici pouze minimální vyhlazování. Nicméně zuby nejsou i tak nijak dramaticky patrné. Konzolové verze jsou o něco škaredější, snad ale na pohled ještě více barevné a stejně efektní, ale i s pomocným mířením se na joypadu samozřejmě neovládají tak přesně jako myší na PC. Ovšem na počítači mi nevyhovovalo, že pro poklek (jediný prvek krytí ve hře) musíte klávesu stále nepohodlně držet, zatímco na konzolích stačí jednou stisknout tlačítko a vaše postava Prestona Marlowa v pokleku sama vytrvá. Chválím také konečně za možnost zapnutí titulků, což v jedničce trestuhodně chybělo!

Dabing nabízí znovu pěknou řádku odlehčených gagů a vtipů, třeba když kolega Haggard hackuje počítač. Na jeho vítězoslavnou hlášku, že se úspěšně naboural do systému, kolegové pochvalně zamručí, jenže Haggard zakontruje tím, že ještě zbývá rozlousknout to heslo… Následující tiché pohledy kolegů jej doslova provrtají očima. Srandovní hlášky jsou sice príma, však Bad Company se nikdy netvářila jako realistická střílečka a vše je tady spíše odlehčené, ale kardinální problémy vás čekají se synchronizací mluvy zejména u konzolových verzí.

Často spolubojovníci glosují situaci naprosto mylně. Ujíždíte kupř. na voze a postřelujete dotírající protivníky, načež kolega stále hlásí, že jste je setřásli. U opačné situace, kdy máte za sebou volno, zase stále dokola varuje, že nepřítel je přímo za vámi. Při dalším okamžiku, kdy jsem měl za úkol odstřelovat hlídky v pobřežní základně výstřely krytými hromem nastalé bouřky, mě kolega při každém hromu neustále snad třicetkrát furt a furt ujišťoval, že až budu připraven, tak mám pálit. PC verze tímto nešvarem kupodivu trpěla mnohem méně.

Kapitolou samu pro sebe jsou nepřátelé s RPG, což je zde snad častější zbraň než samopal, a pancéřové střely na vás vypouští skoro každý druhý protivník. To dovede často naštvat, když vás jedna střela vypálená neznámo kde okamžitě zabije i na nižší obtížnost, jež nelze za hry měnit. Díky velkoryse zničitelnému prostředí totiž nemůžete spoléhat ani na silné betonové panely, které vás stejně dlouho neochrání. Nicméně nejen tito střelci jsou do své činnosti tak zabraní, že vás nezmerčí ani na pár metrů a stále koukají někam do dáli.

Celkově je tak pro mě singleplayerová část tak trochu rozporuplná, když už jen při porovnání s prvním dílem a konkurencí postrádá jak hlubší podání příběhu, o němž prakticky nevíte, tak lepší využití vozidel a těžkých zbraní, čímž je její největší deviza v podobě zničitelného prostředí hrubě nevyužita. Nemůžu ovšem říci, že bych se při hraní nudil, protože rozmanité a nádherně provedené lokace ve výborné grafice vás pokaždé vyplivnou do zcela jiného světa.

Jednou se brodíte za ukrutné zimy s drkotajícími zuby v husté chumelenici, jindy se zmáčení vlhkem ploužíte zapařeným pralesem, pak zase zaprášenými troskami města, rozpálenými písky ve vařícím vzduchu pouště, nebo v úplném finále na palubě obřího transportního letounu. Přitom bez cavyků jdete stále rychle kupředu, nikde se moc nezdržíte, zabloudit také nemůžete a atmosféra přestřelek je jedním slovem hustá. Jen škoda, že nelze kampaň projít v kooperaci, ta by zážitek jistě znásobila. Multiplayer zhodnotíme v samostatné recenzi později, zatím si o něm uděláte obrázek z mých dojmů z dema.