RECENZE Banished
Jak dlouho přežijete ve svěží budovatelské strategii?
Dobrých budovatelských strategií je jako šafránu. O to méně takových, které se snaží i trošku vybočit z řady a být něčím jiné. Pokud vám tedy nějaká taková hra na trhu schází, Banished vás zaujme. Je nezávislou budovatelskou strategií, která obsahuje pro tento žánr nezvyklé survival prvky. Cílem tu tedy není stavět milionová prosperující velkoměsta, nýbrž menší usedlosti s primárním cílem vůbec přežít a až potom se pokusit o nějaký ten rozvoj.
Jak hra funguje teoreticky
Banished se od ostatních budovatelských strategií liší hlavně pravidly. V této hře nemáte žádné peníze či jinou měnu. Postavení jakékoli budovy vás stojí akorát čas obyvatel a suroviny, které musí stihnout natěžit. Nemáte tu žádný výzkum či vývoj. Každá budova je dostupná od samotného začátku. Je jen na vás zvážit, zda na stavbu a následný provoz můžete vyhradit nějakého človíčka a nebude vám poté scházet někde jinde. V tomhle Banished trošku připomíná Settlers. Akorát tu nejsou žádné cíle, mise či kampaň. Jediným cílem je přežít co nejdéle. A s trochou štěstí vybudovat aspoň trošku fungující městečko, kde nebudete stále trnout, zda přežije dalších pár zim.
Obyvatelé vaší vesničky jsou v této hře vůbec nejvzácnějším a nejdůležitějším zdrojem. Banished nefunguje jako ostatní hry, kde když postavíte pár volných domečků, tak po příjezdové cestě začnou proudit hromady nových obyvatel. Tady jste naopak těžce odříznutí od světa, začínáte jen s pár rodinami a pokud chcete vesničku rozšířit, musíte tomu dát přirozený vývoj. Lidé v této hře stárnou, zakládají rodiny, mají děti a časem zemřou. Když ne kvůli mizerným podmínkám, tak prostě stářím. V pozdějších fázích sice občas nějaká rodina přivandruje, ale to je tak zřídký jev, že na něj nelze spoléhat. O to více musíte dbát na jejich blahobyt. Ve vesničce s dvaceti obyvateli sakra poznáte, pokud tři zemřou hlady.
Jednotliví obyvatelé sice nemají extra velké nároky. Stačí jim jídlo, dříví na topení v zimě a budou schopní přežít. Ovšem uspokojováním pouze těchto potřeb se nikam nedostanete. Mají-li vnikat nové rodiny, je potřeba nových domů. Na to je třeba natěžit materiál, ideálně kovářem vyrobit nějaké podpůrné nástroje, ušít na zimu oblečení, aby neklesla produktivita, když všichni sedí doma u krbu, a tak dále. Pro to již musíte vyhradit značnou část obyvatel na jiné práce než štípání dříví a shánění jídla. A zde začíná ta pořádná strategie, kde musíte pracně vybalancovat, kolik obyvatel si můžete dovolit uvolnit na rozvoj a provoz větší vesnice a přitom přes zimu neumrznout či nepomřít hlady.
K tomu se váže obtížnost, která mi přijde skvěle vyvážená. Na jednu stranu není Banished vůbec procházkou růžovým sadem a pokud nebudete hrát podle nějakého průvodce, ale hru si budete sami odhalovat, tak vám populace bude často hodně kolísat. Na druhou stranu je ovšem vybalancovaná tak, že pokud vám hromada obyvatel umře, tak jejich potřeby uspokojíte snáze. Takových 7 lidí si dříví na zimu stihne naštípat vždy a nějaké ty bobule nasbírají a jedno pole obdělají. Díky tomu vás hra za nějakou chybu nepostaví před nekompromisní "game-over" a nutnost začít stavět od nuly. Přesto své chyby tvrdě pocítíte a budete se muset hodně snažit, abyste se z problémů dostali.
Podobně dobře je vyvážené i množství mikromanagementu. Ve hře, kde začínáte s tak málo obyvateli, nemohou být všichni zcela samostatní, protože byste se nudili. Na druhou stranu, pokud se vám zadaří a vesnička se rozroste, mohlo by být detailní rozdávání příkazů na obtíž. Ale i zde je hra odladěná tak, že vaše potřeby ovládat obyvatele detailně se s množstvím obyvatel mění.
Dokud máte pár malých rodin, budete opravdu neustále hlídat, kdo co dělá. Ohlídáte, kolik lidí obdělává pole na jaře, na léto je pošlete sbírat bobule, na podzim sklidit a na zimu třeba štípat dříví. A pokud potřebujete dříví či kámen, tak si sami vyznačíte, kam přesně mají jít kácet. Pohlídáte si, aby každý byl využit naplno a někde se neflákal. Na druhou stranu ve větším městečku již stačí profese (celkem jich je 20) rozdělovat hromadně s tím, že neřešíte, zda máte o dva horníky více či méně. Základní suroviny mohou automaticky obstarávat specializované budovy a vám tak zbývá čas se více věnovat plánování dalších výstav namísto řešení, kdy přesně poslat farmáře do dolů, aby nelenil na zamrzlém poli.
Líbilo se mi i to, že hra obsahuje několik netradičních detailů, které opět prohlubují strategickou část. Například pokud řešíte těžbu dříví, není problém určit několik lesníků, kteří nejen kácí lesy automaticky, ale zároveň vysazují nové stromky. Ale pokud například chcete sbírat léčivé bylinky, tak ty nejvíce rostou u starých stromů. Musíte tedy trošku přemýšlet do budoucna a nestavět přístřeší pro babku kořenářku do míst, která v budoucnu vykácíte. Nebo pokud k vám přimigruje nějaká rodina z dalekých krajin, tak ji sice oceníte jako další pracovní sílu. Jedná se nejen o další hladové krky navíc, ale přinášejí s sebou i riziko nemocí. Člověk těžce zvažuje, zda je přijmout, či poslat do háje.
Jak to funguje v praxi
Abych trošku lépe přiblížil nástrahy a mechanismy hry, popíši svoji první hru, kde jsem jako nezkušený nováček dostával největší nakládačku. Což byla ovšem hlavní část zábavy. Začal jsem na prostřední obtížnost na velké mapě. Takže s pěti rodinami a skladištěm se základními surovinami do začátku. Jakožto ještě nezkušený nováček jsem začal improvizovat a zkoušet stavět základní budovy. Všechno šlo hladce, obyvatelé zdraví, spokojení, měli kde bydlet. Paráda. První zima přečkaná a ani to nebolelo. Tahle hra je nějaká snadná, myslel jsem si...
Jenže netrvalo dlouho a pár obyvatel si začalo stěžovat na hlad. Koukám, co se děje, a vidím, že jsem svou produkci jídla silně podcenil. A první rok vlastně žil ze zásob, které jsem dostal do začátku. Těch pár rybářů a lovců celou populaci neuživí. Průser. Začal jsem tedy budovat větší pole a sady, které zajistí více jídla. Jenže sady produkují až po několika letech. A pole se jako v reálu osazují na jaře a sklízí na podzim. Už bylo pozdní léto, takže sklizeň bude mizerná. Musel jsem situaci ustát do konce následujícího roku. Koukám, že dříví mám dostatek, tak jsem všechny delegovat na sběr jídla. Přesto mi do dalšího jara zemřelo několik obyvatel hlady, což nebylo moc potěšující. Takhle hra asi vůbec nebude snadná...
Příští rok jsem se již z nejhoršího vyhrabal, z polí sklidil tolik, že to moje zredukovaná populace nestíhala pojíst a zůstávaly přebytky, několik dětí dospělo, takže pracovní síla se brzy dorovnala. Několik dětí se i narodilo. Tak jsem začal vesnici rozšiřovat o kováře, lesníky, bábu kořenářku apod. Netrvalo dlouho a v celé vesničce vládl blahobyt a rozvoj. Tak ono to přeci jen nebude tak těžké...
Jenže netrvalo dlouho a hra mi zahlásila: "Pan X zemřel stářím." Ok, s tím jsem tak nějak počítal, i když trošku opomněl. Co se dá dělat? Jenže po chvíli další, další a další. První generace zestárla a začala umírat. Při pohledu na stav populace zděšeně koukám, že mám hromadu důchodců a jen tři děti? To je nějak málo. Příčinu kupodivu nacházím selským rozumem. Tato hra simuluje život rodin. Takže pokud mám pět domů pro pět rodin, všichni jsou spokojení, že mají kde bydlet. Ale mladí se nemají kam odstěhovat, kde založit nové rodiny a mít další děti. Začínám v panice stavět další domky, ale než se situace srovnala, přišel jsem o více než tři čtvrtiny obyvatel. První generace pomřela a nová byla opravdu řídká. No co, aspoň se teď mají kde množit. Ale i tak je tahle hra nějaká těžká...
Nějakou chvíli trvalo a situace se opravdu srovnala. Mladí se množili jako kobylky. Netrvalo až tak dlouho, než se počet dospělých opět rozrostl, že se všichni měli dobře, město se začalo rozvíjet a dokonce si hlídám, že dětí se rodí dostatek. Už pomalu stavím vedlejší služby jako kostel či školu a příští generaci začínám vzdělávat, aby se zvedla produktivita. Tak ono to přeci jen nebude tak těžké.
Netrvalo ale dlouho a ve vesnici vznikl první požár a jako naschvál sebral celý sklad jídla, polovinu baráčků a pár vedlejší budov. Tohle nevypadá vůbec dobře. Všechny přesunuji na práci na polích. Ale ke druhému skladu měli hrozně daleko, nestíhali sklizeň zaskladnit. Takže za chvíli opět polovina vesnice vymírá. Zase to začíná být nějaké těžké.
Již poučen minulostí si ale říkám, že to přece zvládnu. Všechny pošlu sklízet a ono se to zase nějak rozjede. Jenže se mi přeplnil hřbitov a jak není kam pohřbívat, morálka pozůstalých klesá na minimum. Zároveň jsem jaksi na pole poslal i kováře, takže brzy všem docházejí pracovní nástroje. Celková produktivita tedy na bodu mrazu. A zdrcení neproduktivní obyvatelé za celý půlrok ani nestihnou osít celé pole. V tuto chvíli již informace o úmrtí hladem ani neberu jako něco výjimečného. Jen hlídám, zda neumřel ten, co štípe dříví, abych jej nahradil.
No co. Už mám přece dost zkušeností. Tak prostě nakopu trochu železa, vyrobím pár nástrojů a produktivita se srovná. Jenže doly produkují hrozně pomalu a už nemám koho poslat fárat. A volné suroviny po krajině jsou vytěženy široko daleko. Kovář má tak pomalý přísun surovin, že stejně nestíhá vyrábět, protože nemá z čeho. Ještě chvíli koukám, jak se pár posledních obyvatel zoufale pokouší zuby nehty přežít v zoufalém kolotoči, kdy ani nestíhají shánět jídlo a hru ukončuji a raději spouštím novou mapu.
Jak se to celkově hraje?
Jak vidíte, hra rozhodně není nějak snadná, zejména při prvních pokusech. Kdykoli již máte pocit, že se vám začíná dařit, tak vám hra podkopne nohy něčím novým. Ale i když jsem třeba první město zabalil, tak jsem se celou dobu bavil lépe, než třeba u loňského Simcity, které se hrálo skoro samo. Tady i když jsem skončil s malou pustou vesničkou, tak jsem si k ní vybudoval určitý vztah, protože každá budova byla pořádně vydřená. A každý neúspěch byl vykoupen o to větší radostí, když jsem se z problémů alespoň na chvíli vyhrabal.
Samozřejmě časem se hru naučíte hrát, poučíte se z chyb a budete stavět úspěšnější městečka čítající při trošce trpělivosti stovky obyvatel. A zde se dá říci, že se skrývá hlavní nedostatek hry. A to její nedodělaný závěr. Jakmile ustálíte ekonomiku, postavíte všechny možné budovy, tak již není dál co dělat. Jen koukat, jak to funguje, nebo začít od začátku. Pro hráče, kteří vyžadují mít nějakou obrazovku "Level hotov" pro dobrý pocit zadostiučinění, může jít o drobné zklamání a mohou mít pocit, že dlouhé úsilí vlastně k ničemu nevedlo. Na druhou stranu ty dlouhé hodiny před tím považuji za kvalitní zábavu.
Po technické stránce je Banished velmi zdařilou hrou. Zejména vezmeme-li v potaz, že se jedná o práci jednoho člověka. Tady nutno smeknout klobouk. I když mnoho budov používá podobné textury a městečko může vypadat trošku jednotvárně, tak třeba změny ročních období jsou zpracovány moc krásně. Technické stránce bych snad jen vytknul občasné padání, které naštěstí jistí automatické ukládání, které doporučuji nastavit po minutě, a doufám v patch.
VERDIKT: Příjemná budovatelská strategie, kde nejde ani tak o stavbu velkoměst, jako vůbec přežití několika málo desítek usedlíků. Banished se sice nesnaží o velkou revoluci žánru, přesto přináší několik svěžích mechanismů, které vás pořádně potrápí. Na druhou stranu se jedná o hru bez cíle a bez kampaně, takže není pro každého a musíte mít hlavně radost ze samotného stavění. I když je hra místy pomalejší, má určité kouzlo, že jak k ní sednete, jen tak nevstanete. V okamžiku, kdy do hry důkladně proniknete, může začít být stereotypní až nudná. Ale bez návodů se do tohoto stavu dostanete až po několika pokusech a pořádné porci hodin. Takže za cenu kolem pěti stovek na Steamu hra určitě stojí.