RECENZE české PC verze Zaklínač 3: Divoký hon po 125 hodinách
Splněný sen mnoha RPG hráčů poctivě rozpitván.
Po odkladu a zprávách o downgradu grafiky byli jistě všichni napjatí, jak to nakonec dopadne a přiznám se, že ani já v tom nebyl výjimkou. Těsně před vydáním třetího dílu jsem si tak pro jistotu zopakoval i díl druhý, a připraven na všechno možné i nemožné jsem se vydal prozkoumávat lákavý svět Severních království. Jako jediní hodnotíme PC verzi v češtině, s aplikovanými patchi a po deseti dnech intenzivního hraní.
Příběh třetího pokračování jsme již rozebírali několikrát (viz. lednové dojmy, dojmy po 20 hodinách či shrnutí příběhu), a zmíním ho proto jen v rychlosti. Děj se odehrává zhruba rok a půl po předchozích událostech dvojky, kdy Nilfgaard obsadil většinu svobodných království. A vy, v kůži Geralta hledáte svou adoptivní dceru Ciri, která je stíhána nemilosrdným Divokým honem. Tento motiv se pak zdařile prolíná celou první polovinou hry.
Netřeba asi říkat, že ono pouto mezi zaklínačem a zaklínačkou, kteří spolu vyrůstali, je opravdu velmi silné, a že právě na tomto faktu vlastně celý závěrečný díl trilogie staví. Boj proti Divokému honu ale ve své podstatě není tou hlavní náplní Zaklínače 3, i když by se to mohlo na první pohled zdát. Jde především o tklivý, osobní příběh o dojemném vztahu otce a dcery, jež jsou zmítáni nemilosrdným osudem. Což ovšem zároveň neznamená, že si neužijete epických bojů, právě naopak. Ciri se vám v průběhu děje pravidelně připomíná různými akčními flashbacky, a přestože hratelnostně nejde o nic víc, než jen mírné zpestření, aspoň zjistíte, jak vypadá situace z jejího pohledu. Po rozsáhlém prologu, kde si s Geraltem oťukáváte ovládání a seznamujete se s politickou situací (a jenž sám o sobě zabere minimálně den hraní), jste pak vrženi do neznámého světa, kde veškerá zábava začne naplno.
Grafika a architektura měst
Navzdory všem pesimistickým odhadům je Zaklínač 3 nakonec na hardware docela nenáročný, a lze ho zprovoznit i na poměrně starém železe, jak už jsme psali v našem předchozím článku. Zároveň je ale pořád nádherný a ani zmiňovaný downgrade výsledný dojem nijak neoslabil. Snad jen ty kontroverzní Hairworks stále zatím nevypadají jako reálné vlasy a lesknou se, jako vyšampónované, což mi k drsnému Geraltovi moc nesedí. Je vidět, že i přes pokroky, které tato technologie poslední dobou dělá, je ještě hodně co dohánět. Můžete ji proto s klidným srdcem vypnout, a naprosto o nic nepřijdete. A zároveň vás potěší i následný nárůst výkonu.
Hra je krom prologu rozdělená na tři opravdu obrovské zóny - Velenskou divočinu, kterou obývají bytosti ze slovanských mýtů a pověstí, přístavní město Novigrad s bujným podsvětím plným intrik a zasněžené ostrovy Skellige, ne nepodobné Skyrimu. Navíc se podíváte i do královského hradu ve Wyzimě, kde nyní sídlí císař Emhyr a navštívíte i zaklínačskou pevnost Kaer Morhen. K tomu si připočtěte desítky nejrůznějších jeskyň a podzemí, kde se při troše nepozornosti opravdu lehce ztratíte, i kvůli (možná záměrné?) nepřítomnosti interiérové mapy. Škoda jen hlášek typu „Zde končí svět, vrať se", osobně bych uvítal spíše přirozené krajinné bariéry.
Je přitom až s podivem, jak často mě hra sváděla k tomu, abych jen projížděl otevřenou krajinou a kochal se okolním prostředím. Na některé mraky či západy slunce budete zírat doslova s otevřenou pusou a stromy ohýbající se v náporu větru či plavbu lodí po rozbouřeném moři může spousta jiných her jen závidět. Vyzdvihnout ale musím i architekturu a design vesnic a měst, protože ty působí tak přirozeně a skutečně, že se tomu až nechce věřit. Vše je navíc i naprosto funkční, do většiny domů můžete vejít a každá ulička i cesta je navržená s ohledem na své okolí tak, aby vám nedělalo problémy se dobře orientovat.
Doslova filmové zpracování
Mám-li vypíchnout jednu věc, kde hra vyloženě září, jsou to dialogy. Nejen, že jsou chytře napsané, ony jsou i skvěle režírované a jejich provedení je něco, co nemá v herním světě obdoby. Vidět to v pohybu je to opravdu něco neskutečného. A nejde přitom jen o mimiku postav, kdy z pouhého nadzvednutého obočí, úsměvu, či pohledu očí dokonale poznáte náladu dané postavy, jde i o celkové zasazení cutscén, kdy jednotliví aktéři neustále gestikulují, přecházejí po scéně sem a tam a interagují mezi sebou. Nenarážíte tu přitom na poměrně nepříjemné uncanny valley, jako například v L.A. Noire, naopak, vše působí naprosto přirozeným a nenuceným dojmem.
Nejednou jsem měl pocit, že se snad musím dívat na film, protože chytré střídání úhlů kamery a atmosférické nasvícení tu hrají velkou roli. Včetně skvělého anglického dabingu, který využívá mnoho různých nářečí a působí jak vytržený ze série Game of Thrones. Paradoxně nejslabším článkem je přitom právě Charles Dance alá císař Emhyr, jehož monotónní repliky bez špetky naléhavosti působí velmi špatným dojmem. Sám jsem si přitom kladl otázku, co za tím stojí, ale problém bude zřejmě v jeho nezkušenosti s herním médiem. Zbytek osazenstva totiž podává maximální výkony.
A zapomenout nesmím ani na detaily obličejů a oděvů, jež si v ničem nezadají s fotorealistickou kvalitou. Občas mi vyloženě padala brada z toho, co zvládli Poláci vytvořit, protože tohle už překonává téměř veškerou západní produkci. Skupina kolem motion-capturingu tu rozhodně odvedla svojí práci na jedničku s hvězdičkou, a já jen ve skrytu duše doufám, že si z nich ostatní studia vezmou příklad.
Pestré a podmanivé úkoly
Krom hlavního příběhu hra nabízí spoustu nejrůznějších zakázek a hromadu samostatných úkolů. Základním stavebním kamenem je tu možnost volby, která vždy bývá nejednoznačná, a záleží proto jen na vás, na čí straně uvidíte pravdu. Hra vás nejednou pohltí natolik, že ji ani nebudete chtít vypnout. Ve chvíli, kdy je pozdě večer a vy chcete jít spát, je začínání dalšího vedlejšího questu s nadějí, že ho dokončíte během pár minut velmi bláhové - úkoly jsou tu totiž dlouhé a spletité, a často se mohou protáhnout i několik hodin. A kdyby náhodou ne, tak v jejich okolí určitě najdete několik dalších takových. Plno questů se ale dá i úplně minout při používání rychlého cestování, na nějž je lepší moc nespoléhat. Přijdete tím totiž o různé náhodné události, jež vás mohou potkat cestou. Každá vývěska na mapě vám navíc odhalí spoustu otazníků, takže ani o prozkoumávání v sedle své věrné kobylky (která se mimochodem sama vyhýbá větším překážkám a stromům) rozhodně nepřijdete.
Dalším specifikem hry je odhalování skrytých indicií pomocí zaklínačských smyslů a následná detailní detektivní práce, na niž se při svém putování naučíte spoléhat. Občas je to sice krapet nadužívaný prvek, ale ve většině případů je podaný velmi zdařilým způsobem, takže jen tak neomrzí. Někdy dostanete do rukou i jisté speciální předměty, které zažité postupy a mechaniky nějak ozvláštní, a osobně to považuju za výborný způsob, jak předcházet stereotypu.
Je přitom skoro až neuvěřitelné, jak silné emoce ve vás hra dokáže probudit. Příkladem budiž třeba dva znepřátelení vojáci, kteří si i přes rozdílné strany vzájemně zachrání život. V Novigradu zase narazíte na jeden velmi zábavný úkol, který se ale v tom nejlepším jako na potvoru naprosto šíleně zvrtne, a to až tak, že to budete rozdýchávat ještě několik hodin potom. Úkoly s potracenkou či s dámami lesa, doplněné nadmíru podmanivou hudbou - na něco takového se jen tak nezapomíná. A takových je tu většina, zvlášť když na politickou korektnost si tu nikdo nehraje a rasismus či utlačování menšin je na denním pořádku. Je až neuvěřitelné, jak věrně se Zaklínači daří odrážet mnohé problémy našeho současného světa.
Boj a levelování postavy
Zaklínač 3 nabízí několik obtížností, přičemž už ta druhá vás na některých místech dokáže hodně potrápit, nedáte-li pozor. Na třetí stupínek už však kromě správného načasování a pohybu v zápalu boje musíte využívat i vše ostatní - tj. magická znamení, bojové finty, zaklínačské elixíry a ničivé bomby. I když možná to nejdůležitější jsou přitom pevné nervy. Nový systém dovedností omezující maximální počet najednou aktivních skillů je poměrně jednoduchý, variabilní a zabraňuje přílišnému zesílení vaší postavy, což je jedině dobře. Náročnost nepřátel se ale ve většině případů odvíjí hlavně od vaší úrovně, což je novinka oproti předchozím dílům.
Level nestvůry vám napoví, zdali si na ní můžete či nemůžete troufnout a zdali by nebylo vhodnější přijít později. Zkušenosti tu totiž získáváte pouze plněním úkolů, takže rovnou zapomeňte na usilovné pižlání krys. S narůstající úrovní se pak kromě životů zvyšuje i vaše DPS a obrana, a to hlavně díky lepším zbrojím a zbraním, které jsou rovněž omezené vaší úrovní. Na jednu stranu je to sice poměrně nešťastný systém (můžete plnit jen ty úkoly, na něž vaše úroveň stačí), na druhou stranu to ale zajišťuje trvalý přísun obsahu i v pozdějších fázích hry. V prozkoumávání vám ale nikdo nebrání, a minimálně hlavní cesty nebezpečných oblastí bývají bezpečné. Skoro ale nebudete mít důvod tam na chodit, neboť na podobných místech najdete jen málo questů, na něž byste stačili.
Nepřátelé
Bestiář je tentokrát mnohem obsáhlejší, než v předchozích dílech a různých nestvůr, jakožto i specifických bossů potkáte doslova desítky. Každý protivník přitom většinou vyžaduje odlišný styl boje i jiná zaklínačská znamení, takže bez přípravy se tu moc daleko nedostanete. Lidští nepřátelé navíc používají neprorazitelné štíty a jejich střelecké zbraně vám dokážou pořádně zatopit, zvlášť když často útočí v přesile, která je tu smrtící. Potěšil mě i boj koňmo, kdy ke skolení protivníka mnohdy stačí i jedna rána, přesně jak to má být.
Škoda jen, že Geralt už skoro vůbec neřeší hromady zabitých lidských protivníků, kteří se mu připletou do cesty. Jde sice jen o různé bezejmenné bandity, znepřátelené vojáky či fanatické vyznavače Věčného ohně, ale i tak jich během svého putování povraždí chtě nechtě doslova tuny. Je sice pravda, že na něj ve většině případů zaútočí jako první, ale i tak to v kontextu některých dialogů, kde si naopak snaží hrát na lidumila, působí docela úsměvně.
Výroba předmětů a inventář
Od minulého dílu se to značně zlepšilo. Každá nalezená věc jde nyní rozebrat na součásti, z nichž se dají vytvářet, nejen elixíry, ale i zbroje a zbraně, jichž je tu opravdu pěkná hromada. Chválím i to, že lektvary je nyní potřeba vytvořit jen jednou, neboť při odpočinku se doplňují automaticky - ušetřuje to spoustu zbytečného klikání. Většina receptů se dá navíc i různě vylepšovat. Vařit sice zatím nemůžete, ale skoro bych se nedivil, kdyby tuto minihru přidalo jedno z chystaných DLC, všude totiž nacházíte spoustu syrového masa a dalších surovin, jež doplňují zdraví bez nepříjemného toxického efektu zaklínačských dryáků.
Inventář samotný ale trpí nemožností srovnávat předměty podle různých parametrů a například elixíry, oleje či knížky by si zasloužily svou vlastní kolonku (poznámka: dle šéfa české lokalizace Filipa Ženíška se tato funkce právě chystá). Dost mi také chyběla možnost pronajmutí nějaké osobní truhly, ale musím uznat, že tu nyní zdárně suplují objemné koňské batohy. I tak bych si ale pár věcí rád schoval někam do šuplíku, hlavně v případě pěkných zbrojí nebo přečtených knih. Problémy s nedostatkem místa jsem však po nepříjemné zkušenosti ze dvojky tentokrát naštěstí řešit nemusel.
Staří známí
Těm, co znají povídky i knižní ságu, se Zaklínač odvděčí zástupem známých NPC, kterých tu rozhodně není málo. Mnohdy přitom nejde jen o zmínky a vedlejší role, dost často je naopak staví do rolí hlavních aktérů, včetně Ciri, která tu má význam zásadní. Hlavní příběh jako takový v zásadě nestaví na událostech dvojky, je spíše logickým vyvrcholením celé série a především snahou o důstojné zakončení knižní ságy. Což je možná trochu s podivem, jelikož se s ní mírně rozchází a zároveň se snaží cílit i na nováčky. Nejednou hra využívá i spletitých vztahů vycházejících z komplikované minulosti postav a nečtenáři v tom asi budou hodně plavat, ale aspoň mají o důvod víc si zdařilé Sapkovo dílo přečíst. Každá neznámá postava je ale naštěstí řádně představena, a pokud by byl člověk i potom na pochybách, má vždy k dispozici detailní rejstřík a spoustu nalezených knih, jež mu povysvětlí vše podstatné.
Trvanlivost
Mnohé jistě zajímá i jak dlouho něco takového vydrží. Osobně jsem nakonec skončil na nějakých 125 hodinách a dosáhl 32. úrovně (z maximálních sedmdesáti), a to jsem, hlavně v druhé polovině, plnil především stěžejní a k nim přidružené vedlejší questy, to abych dosáhl nejlepšího konce. Co víc, prozkoumal jsem přitom možná tak pětinu mapy, takže se rozhodně mám k čemu vracet. Kdybych chtěl projít úplně všechno, dočkali byste se recenze možná tak za měsíc. Zaklínač 3 tedy snese srovnání s nejednou open-world hrou, ovšem s tím rozdílem, že tady je doslova každý quest svým způsobem jedinečný. Myslím, že autoři ve svých prohlášeních o dvou stovkách herního obsahu rozhodně nepřeháněli.
Hra jako taková je neskutečně rozsáhlá, a hlavně dlouhá. Ke konci se sice jistému railroadu v rámci hlavního příběhu nevyhnete, ale i v jeho průběhu dostanete mnoho příležitostí vrátit se zpět k prozkoumávání a k běžné zaklínačské činnosti. Na dvě klíčová místa, jež předchází poměrně dlouhé sérii závěrečných událostí, jste naštěstí pokaždé důrazně upozorněni předem. V jednu chvíli jsem si už dokonce myslel, že hra končí, jen aby mě pak záhy a téměř škodolibě vyvedla z omylu další probdělou nocí, přičemž ani ta nakonec nestačila na její úplné pokoření. Čekalo mě ještě dalších, minimálně patnáct hodin. A i to je důkazem o tom, jak trvanlivá hra je.
Import savů
Rozhodnutí ze dvojky ale nakonec bohužel moc velkou váhu nemají, a ať už jste se zachovali jakkoliv, veškeré změny jsou spíše kosmetické. Jde hlavně o výskyt jednotlivých postav a jejich vztah k vám (byť vidět známé tváře vždy potěší). V globálním měřítku se však nic nezmění - mágové budou vždy utlačováni, Vergen bude vždy v chaosu obsazen a ani oblíbená Saskia se tu ve vztahu k Filippě Eilhart k mé lítosti vůbec neřeší. Chápu, že bylo potřeba učinit z jedné cesty kánon (v tomhle konkrétním případě z té Rocheho), ale o to víc to pak zamrzí v případě, že jste v předchozím díle stranili nelidem a zvolili Iorwethovu stranu - na ně totiž hra vůbec nebere zřetel. V konečném důsledku jsou tedy vaše předchozí savy a rozhodnutí ze Zaklínače 2 spíše do počtu.
Tři různá zakončení
Hra má pro Ciri a Geralta přichystané tři naprosto odlišné konce, jež sami ovlivňujete svými volbami v jejím průběhu (pro dobrý konec přitom stačí mít správné tři z pěti). Toto je pak doplněno pěti dalšími variantami, které rovněž můžete ovlivnit, takže žádné fiasko, podobně jako ve třetím Mass Effectu se tu nekoná, právě naopak. Dopady většiny ostatních rozhodnutí ale poznáte již během děje a výsledek pěti hlavních vám navíc oznámí krátká animace. Rozhodně vítám, že po dohrání mohu pokračovat v dalších vedlejších úkolech, protože mi jich ještě pěkná řádka zbývá. Stav světa ale zůstane stejný, jako před finálním bojem a zmizí i všechny hlavní postavy, což mi přijde docela kontraproduktivní. Přijdete tím totiž o veškerou interakci s postavami, na nichž vám záleželo asi nejvíc.
Trochu mě také mrzí, že Triss tentokrát odšoupli na druhou kolej. Po opuštění Novigradu se totiž interakce s ní omezí jen na pouhých pár vět. S Yennefer se naopak budete vídat a bavit mnohem častěji, skoro jakoby jí hra byla šitá na míru. Vím, že nám autoři chtěli vynahradit její nepřítomnost v předchozích dílech, ale i přesto, anebo možná právě proto, by měl být stejný prostor dán i Triss - například v rámci první dějové zastávky v Kaer Morhen, zvlášť pokud s ní máte romanci (kompilace všech sexuálních scén ze hry). CD Projekt jí dokonce v jedné z věží zařídil i vlastní pokoj, ten je ale bohužel opuštěný - skoro to tedy vypadá, jakoby na některé scény nakonec už nezbyl čas. Každá kapitola tak má svou vlastní čarodějku, a byť je jejich výskyt pevně spjat s dějem, nevím, zdali to z pohledu hráče bylo moudré designové rozhodnutí. Jejich romance by se rozhodně měly připomínat častěji, případně by hráč měl mít možnost je někde navštěvovat i mimo hlavní příběh.
Sama Yennefer mi naopak přišla dost arogantní, jízlivá a často až vyloženě protivná, i díky svému heslu „účel světí prostředky", zvláště v jedné konkrétní scéně. Což o to, i takové charaktery mohou být zajímavé a vyřešení jejího dlouholetého vztahu s Geraltem během osobního questu je opravdu skvěle napsané. Její oddanost císaři a celému Nilfgaardu ale bohužel Geralt moc neřeší a hra vás s ní donutí spolupracovat, ať chcete, nebo ne. To se vlastně týká i ostatních čarodějek. Vůbec všechno kolem intrik Lóže a dalšího osudu některých důležitých postav by si zasloužilo mnohem více rozvést. Tady lze doufat jen v nějaké rozšiřující DLC.
Gwent a vedlejší činnosti
Trochu stranou od všeho zabíjení a intrik stojí chytlavá, sběratelská karetní hra Gwent. Sám jsem v ní strávil pěknou řádku hodin, a musím říct, že je velmi zábavná a návyková, a hned bych bral její papírové provedení. Pro ukrácení dlouhé chvíle ale můžete závodit i v dostizích. Vyhrávat pěstní zápasy. Potápět se a hledat poklady. Osvobozovat napadené vesnice. Utrácet všechny své peníze v nevěstinci. A mnoho dalšího. Narazíte i na různé perličky a popkulturní odkazy, jimiž je hra doslova prošpikovaná, ať už je to Švejk, Monthy Python, Pulp Fiction, Hrabě Monte-Christo, sedm trpaslíků a kdovíco ještě. Je příjemné, že se autoři nesnaží za každou cenu být jen vážní.
Čeština
Ve hře takového rozsahu jsou opravdu velkou výhodou české titulky, bez nichž bych si Zaklínače, i vzhledem k terminologii převzaté z knižní předlohy, rozhodně nedokázal představit. Herní překlad do češtiny se navíc opravdu povedl a až na pár menších drobností, chybějících teček a několika krkolomných sousloví, které se jistě vychytají časem, bych se ho rozhodně nebál označit jako vůbec jeden z nejlepších, co v naší malé zemičce kdy vznikl. Tady skutečně klobouk dolů, v textu takového rozsahu je opravdu jen málo věcí, jež vyloženě bijí do očí (více o lokalizaci v třídílném seriál o překladu hry - 1. část, 2. část, 3. část).
Chyby
K bugům (videa) mohu osobně říct jen to, že jsem jich za celé své hraní potkal snad jen pět, což je v porovnání s ostatními open-world hrami sakra málo. Čtyři z nich se navíc daly vyřešit opětovným nahráním dané pozice, takže ani nešlo o nic závažného. Smeknout musím hlavně v případě questů, protože až na výjimky vše fungovalo tak jak má. Je tedy pravda, že v různých ojedinělých případech hra nepočítá s tím, že byste některý z příběhových úkolů vyřešili dříve, než se od vás očekává, a z toho pak pramení různé abnormality, ale s tím jsem se naštěstí setkal jen jednou.
Hra mi vyloženě spadla snad jen třikrát, a poslední patch navíc tenhle nepříjemný memory leak zdárně (alespoň pro mě) vyřešil. Na zasekávání audia zase pomohly nejnovější Realtek drivery. Lidé na fórech zmiňují i létající zvířata, doskakující postavy či dějové charaktery zaseknuté za zdí, ale já osobně jsem s ničím z uvedeného problémy neměl. Vzpomeňme třeba na všemi opěvovaný Skyrim, který nakonec musela opravovat sama komunita - tady jsem měl naopak po velmi dlouhé době pocit kvalitně odladěné hry, byť různé chybky vzniklé rozdílnými konfiguracemi se samozřejmě ještě musí vychytat. Každopádně ten půlrok testování navíc se CD Projektu bohatě vyplatil.
Rozbitá interakce a těžkopádné ovládání
Věc, která se ovšem jen tak přehlédnout nedá, je mnohdy těžkopádná nebo přímo nefunkční interakce s okolním prostředím. Geralt totiž musí stát k páce nebo k truhle, kterou chce použít, vždy čelem a ne vždy je snadné se na daný hotspot myší zaměřit. Mnohokrát se mi také stávalo, že jsem místo toho rozsvítil nebo zhasnul svíčku, jež stála jako na potvoru vedle. A některé pytle nebo sudy často bývají tak dobře schované, že se k lootu prostě nedostanete. Já vím, možná detail, řeknete si, ale ve chvíli, kdy se vám podobný problém konstantně připomíná i po desítkách odehraných hodin a ve výjimečných situacích dokonce brání v postupu v daném questu, se ho naučíte nenávidět, neboť vás vytrhává z jinak skvělého zážitku. A to je rozhodně škoda.
Podobné obtíže jsem měl i s navigací v menu, jež k zavírání a potvrzování jednotlivých nabídek střídavě používá hned několik různých kláves. Moc dobře na tom ovšem není ani ovládání hlavní postavy, tj. Geralta. Jeho animace jsou nyní spojité a plynule na sebe navazují, což na první pohled vypadá velmi pěkně. Bohužel to ale také znamená, že mu teď nějakou dobu trvá, než se úplně rozběhne, a hlavně, než úplně zastaví, díky čemuž jsem nejednou dost potupně zemřel nechtěným skokem ze srázu či do propasti. Je potřeba si na to dlouho zvykat, a ani potom to není to pravé ořechové.
Ještě patrnější je to pak v boji, kde je rychlé reagování potřeba. Častokrát se mi totiž stalo, že zaklínač na krátké stisknutí kláves nereagoval vůbec. Musím říct, že třeba druhý díl to měl řešené daleko lépe a ovládání mi tam přišlo mnohem citlivější. Hru jsem sice odehrál s a s klávesnicí a s myší, ale xboxový ovladač jsem otestoval také, a mohu říct, že celkový dojem z něj byl daleko lepší, takže je vidět, na jaké platformy byla hra navrhovaná primárně. Na druhou stranu, hlavně inventář a různá menu bych asi pomocí gamepadu ovládat nechtěl, a v tom má zas PC verze navrch.
Závěr
Z předchozích několika negativních odstavců jste možná nabyli dojmu, že je třetí Zaklínač skrz naskrz prolezlý chybami a různými dalšími neduhy, a nedivil bych se, kdyby nad ním někteří začali lámat hůl. Ale nebojte se, není tomu tak. Zároveň mi ale přišlo fér na ně upozornit, neboť rozhodně nejde jen o pouhé maličkosti. V porovnání se vším ostatním, co hra nabízí, ale tyto neduhy poměrně rychle ustupují do pozadí.
Zaklínač 3: Divoký hon s českými titulky pro PC, PS4 a X1 u nás vyšel 19. května.
koupit na Alza.cz, Muve.cz nebo Xzone.
Svým vydáním Zaklínač 3 vytyčil novou metu, která se nepochybně stane vzorem mnohých vývojářů budoucích RPG. Metu, kterou nejspíš překoná jen málokdo. Je až s podivem, jak z malého zapadlého polského studia dokázal během pouhých tří titulů vyrůst jasný leader tohoto žánru. K vyleštění jejich klenotu možná ještě přece jen bude potřeba zdarma nabízená Rozšířená edice, ale to nic nemění na tom, že i tak je jejich dílo na míle daleko před ostatními RPGčky poslední doby.
Ve chvíli, kdy se naplno ponoříte do onoho živoucího světa, kdy okusíte jeho skvělé a emotivní příběhy, úžasnou atmosféru i neskutečnou míru detailů, rázem zjistíte, že podstatné je tu něco jiného. Totiž to, že tuhle hru někdo dělal s viditelným nadšením a s neskutečnou péčí. A takových je v dnešní době opravdu málo.
Čtěte také recenzi knihy Zaklínač a jeho svět, porovnání českého balení s předešlými díly, návod na hlavní příběh, oznámení dvou velkých datadisků a vše ostatní v největším českém pokrytí této hry.