Arcania: Gothic IV
Lesk i bída. Podle toho, co od pokračování čekáte.
Totiž, questy v Gothic IV jsou poplatné lineární hratelnosti a drtivá většina z nich se nese v duchu, „Ó, ty vypadáš jako svalovec, mohl bys pro mě zabít gobliny / ještěry / nemrtvé paladiny / stínovou šelmu / mojí tchýni?" No dobře, s tou tchýni už žvaním. Ale je to škoda! Rázem by tu byl nějaký aspoň trošku netradiční quest, něco, co bych si pamatoval stejně jako chlastací soutěž z Gothic II nebo hledání pirátského tatíka v Risenu. Je škoda, že tvůrci nezapojili více fantazie a skutečně se omezili na vraždící questy, čas od času opepřené dones / přines úkolem.
Tím pádem se ani nemusíte bát, že byste se při hraní někdy zasekli. Jasně, hra vám může spadnout (což se mi ani jednou nestalo, ale zase jsem měl štěstí na jiné kiksy), nepřátelé vás mohou opakovaně zabít (což se mi taky moc nestávalo, ani na Gothic obtížnost nejde o Noc Havrana 2.0), ale rozhodně nehrozí, že byste někdy nevěděli, kam jít nebo neuměli vyřešit puzzle (které tady pro jistotu ani nejsou).
I s vypnutou minimapou a bez jakýchkoliv ukazatelů a zjednodušováků (spousta prvků se dá vypnout v menu), jsou questy podávány polopaticky a nátury jsou triviální. Můj největší zásek? Hned v prvním městě Stewarku, a to najít skrývající se sestru barona. Prostě jsem chvilku bloudil po městě a zkoušel všechny dveře. Pět, deset minut? Tak nějak. Jinak vedlejších questů je tady minimum a vysloveně představují jen zdroj zkušeností, nikoliv pamětihodných zážitků, jako tomu bylo v jedničce a dvojce.
Z remcání nad příliš akční a přímočaré náplni úkolů se tak rovnou přesunu k soubojovému systému Gothic IV, který je notně přepracován – a to dobře! Pro kočkování obecně platí, že je teď svižnější a intuitivnější, poněvadž ovládání je jednoduché i bleskové a lišta pro deset „horkých kláves" drží všechno důležité kdykoliv po ruce.
Bezejmenný geroj sbírá předměty bez nutnosti zandávání zbraně a klikání myší, zatímco v bitce rapidně máchá mečem, kladivem či sekyrou a k tomu umí uskakovat parakotoulem. Aneb prvek klíčový pro úspěšné zdolání kterékoliv tužší šarvátky. Nepřátelé totiž často využívají svých speciálních silných útoků, které se nedají blokovat a dá se jim pouze uhnout. Takový polní škůdce, stínová šelma nebo dokonce trol provádí nájezdy jako býk v corridě.
Bitky mají šmrc, rychle odsýpají a bušení s obřím obouručním mečem, který bleskovými výboji paralyzuje na dotek, je až překvapivě uspokojivé. Zároveň se nejedná o absolutní klikačku, útoky je třeba časovat, aby na sebe navazovaly a kdo to bude považovat za přínosné, může se i chránit štítem. Jediné, co mi u tělo-na-tělo potyček vadilo, bylo občasné zpomalení právě oněch úskoků do stran. Někdy je hrdina vůbec neudělal, jindy naopak dvakrát za sebou.
Pro útok z dálky zase můžete využít luky nebo kuše, které mají ovšem ten neduh, že z vás dost možná udělají Legolase – když jsem neustále couval a pálil jen co prsty na struně dovolovaly, málokdy se mi nepřítel vůbec dostal k tělu. Ještě štěstí, že šipek do kuší nebylo k dispozici miliony, a že luk mě moc nebavil.
Každopádně už jen pro obohacení akční složky hry určitě doporučuji vydat se cestou magie. Na výběr jsou tři klasické čáry máry školy – ohnivá, ledová a blesková – přičemž já šel cestou ohně a ke konci své evoluce již sesílal masivní inferna, která skolila třeba šest kostlivců najednou a nechávala po sobě požár. Magická složka je tudíž praktická, zábavná, dá se ještě obohatit několika podpůrnými runami a taky jednoduše skvěle vypadá.
Co však naopak vypadá otřesně, je skill tree, resp. možnosti rozvoje vašeho herního alter-ega. Za postup na vyšší level obdržíte tři zkušenostní body, s nimiž kromě trojice kouzel ještě můžete vylepšovat pětici dalších schopností, které různě třeba zvyšují zdraví, manu, sílu zásahů a výjimečně trošku rozšíří váš repertoár útoků. Jednak nechápu, že třeba zlepšování loveckých schopností navyšuje i manu, a že některé vývojové větve se vysloveně překrývají, takže je vlastně jedno, do které investujete. Mnohem horší je ale holý fakt, že je tady toho prostě málo (a vše probíhá „negothicovsky" v menu, ne u trenérů, což hardcore fandy nepotěší).
Zapomeňte na jednotlivé zvyšování síly, obratnosti či many, stejně tak z hlavy vypusťte myšlenky na učení zbrusu nových, nedej bože nebojových schopností. V tomto ohledu Gothic IV jakožto RPG zcela selhává, takto okleštěnou nabídku vylepšení pro svou postavu jsem snad v žádné hře z žánru neviděl. Aneb další důkaz toho, že se nejedná o rozsáhlé RPG plné možností, ale o lineární fantasy zážitek.
Tady je holt třeba nastavit si priority a zeptat se sebe samotných, zda chcete plnohodnotné pokračování RPG jménem Gothic (které se zde neskrývá), nebo zda chcete jednodušší a docela příjemně plynoucí akční fantasy s prvky RPG. Arcania (změna oslovení je teď úmyslná) totiž rozhodně není špatnou hrou, dobře baví a po deseti hodinách stále šlape na plyn. Jen se se svými „předchůdci" i ostatními zástupci žánru rozchází ve velmi základních rysech.