Anketa: Na co vzpomínáme, když se řekne Diablo?
Redaktoři EG i o protéze ukazováčku a ztrátě panictví.
Martin Frey, recenzent RPG/MMO a překladatel her
Na první Diablo si i dnes vzpomínám moc dobře. Vyšlo totiž ještě v době, kdy doma PCčko neměl úplně každý a společné návštěvy kamarádů byly skupinovou zábavou. Už jeho dvoulevelové demo bylo pro nás něco naprosto nevídaného, hlavně díky nezapomenutelné kytarové hudbě a temné atmosféře, kterou podtrhovalo i úvodní video. Hráli jsme jej znovu a znovu a společně se střídali v zabíjení Butchera, prvního velkého bosse, jenž se díky své obtížnosti stal předmětem mnoha sázek a výzev. Plná hra nás pak doslova připoutala k monitorům a místo, abychom tehdy chodili ven, jsme raději trávili většinu svého volného času v patnácti generovaných úrovních a stále hledali lepší a lepší předměty.
Dvojku jsme pak všichni vyhlíželi s očekáváním, i přesto, že se její vývoj i tenkrát velmi protáhl. Zvykli jsme si i na její grafickou stránku, která byla již tehdy oproti jiným titulům krapet zastaralá, a nechali jsme se pohltit znovu. Tentokrát k tomu ovšem přispívaly i doprovodné animované filmečky, které Blizzard tak dobře umí (vrcholem tehdejší doby bylo rozhodně video provázející třetí Warcraft). A díky desítkám hodin strávených u sesíťovaných počítačů v místním kulturním centru jsme tehdy poprvé poznali to pravé kouzlo multiplayeru. Diablo se jednoduše stalo legendou a bez něj by byla současná herní scéna o mnohé ochuzena.
Aleš Harazim, novinkář a podcaster
Většina hardcore fanoušků Diabla nedá dopustit na dvojku, ale já jí nikdy nepřišel na chuť. Těžko říct, čím to je. Možná jsem neměl dobrý pocit z travnatých luk, chtěl jsem kobky. Možná jsem chtěl podzemí a postupovat do hlubších a hlubších pater. Nebo je to možná tím, že jsem v té době už byl někde jinde a obyčejná klikací hra mi nepřišla zase tak ohromná zábava jako koncem roku 1996, kdy vyšel první díl. V té době nic podobného nebylo. Diablo byl unikát, který fungoval ve všech směrech.
Nepamatuji si už, kolikrát jsem svou milovanou jedničku dohrál, ale vzpomínám si na to, jak jsme se s kamarádem po škole sešli u nás doma, když měl zrovna taťka z práce půjčený počítač. Rozestavěli jsme je u nás v pokojíčku, propojili ethernetovým kabelem, načali jsme lahev rumu a dopoledne začali hrát. Večer byla láhev rumu vypitá. Zhruba ve stejný moment, kdy jsme společnými silami kooperativně skolili Diabla. "Dělej, uzdravuj se, rychle!" "Já už nemám lektvary, doprčič, uaaaa, musíš ho dodělat ty!" "Uaaaaa!"
Abych řekl pravdu, od té doby mi žádná kooperativní hra nepřišla tak zábavná, jako hraní prvního Diabla někdy na jaře roku 1997. Možná za to může nostalgie. Možná za to může ten levný tuzemák. Ale vždy, když se řekne Diablo, vzpomenu si na tohle.
Pavel Oreški, recenzent akčních a Nintendo her
Se svým vztahem k Diablo 2 asi nevystoupím z řady, nicméně pointa příběhu je velmi mravokárná. Diablo jedničku jsem v podstatě nehrál, ale do dvojky jsem se okamžitě zamiloval. Dostalo se mi do rukou v létě, ani nevím jakého roku a já za pár dnů dokončil hru na první obtížnost. Když vyšel datadisk, naplno se má vášeň k Diablo rozhořela, ale s ní i po léta kupené problémy.
Nakonec jsem, po nepřetržitém hraní trvajícím několik dní, se svou kouzelnicí "Nutka" dohrál Diablo II i na nejtěžší ze tří obtížností. A byla to fakt fuška. Neměl jsem ponětí, že když si trénuji pouze ohnivá a ledová kouzla, tak na to začnu zanedlouho dojiždět, protože některá monstra byla imunní právě proti těmto druhům magie. Kupodivu jsem tak Diabla zničil poměrně jednoduše, ale s monstry před ním jsem si dlouho nevěděl rady. Nakonec jsem to ale zvládl, ovšem zaplatil jsem krutou cenu. U Diablo 2 jsem si zadělal na syndrom karpálního tunelu a od té doby s ním musím žít. Doktorka to řekla jasně: "Lepší už to nebude". A není.
Naučil jsem se v mém hlavním zaměstnání ovládat myš levou rukou, abych byl schopen odpoledne alespoň chvilku držet myš v pravé. Začal jsem používat všemožné pomůcky, jako gelové podložky pod myš a klávesnici, nastudoval jsem cviky, které pomáhají unaveným šlachám. Přesto všechno mi "nemoc z Diablo 2" komplikuje život dodnes. Takže, až se zakousnete do trojky, vzpomeňte si, že varování na krabici o tom, že byste měli každých pár desítek minut odpočívat. Není to jen prázdná fráze!
Martin Zavřel, recenzent a development manager 2K Czech
Diablo prakticky definovalo žánr hack´n´slash RPG her a jako všechny tituly od Blizzardu se mohlo od začátku pyšnit skvěle promyšleným světem i perfektně vybalancovanou hratelností. Moje vzpomínky na něj jsou tedy veskrze kladné a v tomhle ohledu se asi nebudu příliš odlišovat od většiny z vás. Nicméně moje dvě nejlepší vzpomínky na čas, strávený s touhle pekelnickou sérií, přeci jen určitý nezvyklý aspekt obsahují.
Diablo I jsem hrál na konzoli a jsem tomu moc rád, protože to byla lepší verze hry. Ti PC hráči mezi vámi, kteří po dočtení předchozí věty neleží pod stolem s infarktem a cholerickou pěnou u úst, vezměte prosím v potaz následující: Diablo pro původní Playstation vyšlo dva roky po PC verzi hry a jako taková se dočkalo několika vylepšení, mezi kterými dominovala možnost hrát ve dvou lidech u jedné konzole. Těch víkendových nocí, co jsme takhle s kamarády strávili v generovaných dungeonech, byl nespočet. Coop hraní je opravdu mnohem emotivnější zážitek, když druhý člověk sedí vedle vás na gauči (než když je někde kdovíkde a komunikujete spolu jen online). Už jen to vzájemné lekání se, když jeden nebo druhý nadskočil úlekem z nějaké nečekaně se objevivší potvory! Méně významným, ale stále skvělým vylepšením hry pak bylo přidání historie herního světa do hlavního menu hry, kde jste si ji mohli nechat celou povyprávět strhujícím hlasem vypravěče, jako takové pochmurné, snad hodinu dlouhé intro do hry. Pamatuji se, že to byla jedna z nejpůsobivějších "černých hodinek", co jsem kdy zažil.
Diablo II pro mne ale znamená ještě milejší vzpomínku. Podobně jako v případě prvního dílu i zde se občas masakr na obrazovce rozjel v takové intenzitě, že člověk musel mačkat tlačítko pro rychlé vypití léčivého nápoje stejně rychle jako tlačítko pro útok. Tohle byla obzvláště pravda ke konci hry (a samozřejmě během soubojů s bossy), kde se člověk místy doslova brodil nepřáteli. Moje řešení tohoto problému spočívalo v unikátním pojetí lokálního coop multiplayeru: já obsluhoval myš a přítelkyně klávesnici. Zatímco já zuřivě klikal myšítko pro útok, ona pozorně hlídala stav mého zdraví a svědomitě doplňovala energii, když bylo potřeba. Místy jsme opravdu klikali skoro do rytmu. Když nad tím tak přemýšlím, byla to jedna z nejlepších nocí, co jsem zažil. Taky mě ale napadá, že by k Diablo III rovnou měli přibalit náhradní myš, protože tím urputným klikáním je takhle série proslavená snad víc než jakákoli jiná hra nebo aplikace.
Agarwel Idiriz, recenzent RPG, akcí a logických her
Co se týče vzpomínek na původní Diablo, tak nejspíš půjdu kacířsky proti proudu. I když jsem hru hrál a bavila mě, tak ne nijak extrémně a zázračně. Prostě obyčejná kvalitní hra, kterých vychází každý rok několik. Žádné velké vzpomínky ani zážitky z hraní nemám. Protézu ukazováčku po dohrání nepotřebuji. Ze školy jsem vyhozen nebyl. Rodina mě nezavrhla. O panictví jsem při závěrečném souboji nepřišel. A pentagram kolem sběratelské edice pravidelně nezapaluji :)
Osobně je pro mě Diablo spíše takovým námětem k zamyšlení. Například na téma, jak moc se za posledních patnáct let změnily nároky na hry. Zatímco první Diablo je mnohými označováno za nejlepší RPG všech dob. O bohatších hrách jako Skyrim či Mass Effect se často vedou debaty, zda se vůbec o RPG jedná.
Na třetí díl se samozřejmě těším. Ovšem stejně jako na několik dalších her, které se v blízké době chystají. Nepochybně si jej zahraji. I když bez týdenního kempování před prodejnou. A kdo ví, třeba si díky svému přístupu hru perfektně užiji, protože mi nebude trhat žíly každý pixel se špatným barevným odstínem.