Alternativa
Totalita v Praze v nezávislé české adventuře.
Orwellovy prorocké fantazie mi vždy byly ohromně blízké. Na rozdíl od klasických sci-fi námětů s vesmírnými loděmi, pangalaktickými monstry a laserovými puškami jde o něco, o čem podvědomě tušíte, že by se to mohlo dotýkat přímo vás, pakliže již nedotýká. A už to samo o sobě dodává atmosféře ten atraktivní punc bezprostřednosti. Alternativa měla moje srdce jak na stříbrném podnose, jen se zakousnout.
Totalita v Praze: Píše se rok 2045 a kolesa světa roztáčejí tři síly. Stát, korporace Endora, mající pod palcem stavební práce, a Theolex, zabývající se moderními technologiemi a mimo jiné i výrobou androidů. Náležitě je mocnými zdmi rozdělena i Praha, kde se drtivá část hry odehrává. Na vládní, průmyslovou a chudinskou čtvrť. Klasika. Příběh je snad ještě méně nápaditý než pozadí, na kterém se odehrává. To se takhle Richard Roček, úplně obyčejný mladík, jednoho dne po cestě do práce dozví, že dostal bez důvodu padáka a je mu odebrána identifikační karta. No jo, ale co dál? Připojí se k odboji a pomstí se, to dá přece rozum. Klasika na druhou.
Vývar a la Orwell: Zlý recenzent už zase bude dštít jedy všemi směry a frfňalovi nebude nic po chuti, říkáte si. Jenže ono ne. Já mám klasiku docela rád, bohužel Alternativa se drží zaběhnutého modelu víc než dvacáté pokračování Saw. Není to tak, že by Alternativa citovala klasiky jako Terryho Gilliama nebo dokonce George Orwella a elegantně jim tím vzdávala hold. Alternativa prostě a jednoduše téma vykrádá a z vybělených kostí skládá jakýsi morbidní pomník.
Tajní agenti, odboj, zrada, láska, vražda, ultimátní zbraň, tajné laboratoře, trauma z dětství... Nebojte se, každý si najde to svoje. Nechápejte mě špatně, ono to zpočátku i docela funguje. Neurazí, nenadchne, jako odpolední kriminálka v televizi nebo Memento Mori, pokud chcete příklad z herní říše. Bolí to proto, protože pánové z First Reality evidentně měli na víc. Je to v té hře vidět a dere se to na povrch, ale vždycky je to ušlapáno unuděným zbytkem, který jsme zažili už tolikrát, kolikrát předtím.
Logika dostává na frak: Co je horší, chování postav často postrádá byť elementární náznak logiky. Jako třeba: Vážně se Richard musí chovat tak stupidně naivně? Až se budete chtít připojit k odboji v policejním státě budoucnosti, nezapomeňte prokecnout v nejbližší putyce prvního ožralu, který vám výměnou za hodinkovou baterku (!) dohodne schůzku. A mám to mít Richardovi vůbec za zlé? Z takového okolí bych se nejspíš zbláznil taky.
Takřka v mdlobách jsem skončil ve chvíli, kdy jsem po čtvrt hodince marného shánění ovoce získal vytoužený objekt výměnou s místním bezdomovcem za obyčejný kamínek! Co to má u všech pekelných mocností znamenat? Já se chci cítit jako člen odboje, plížit se temnými uličkami pod všudypřítomným pohledem Velkého bratra a netušit, komu věřit a komu ne. Proč mě někdo nutí hrát si s kamínky, shnilým ovocem a nevím čím ještě? Adventurní složka místy mocně vrže a je cítit úmorná snaha udělat z Alternativy správnou adventuru, i kdyby se mělo jít přes mrtvoly. A v takové vzorné adventuře se různě divně kombinují předměty, víme?
Emotivní momentky: Od naprostého průměru hru podstatně dělí maličkosti, které jsou tím zmíněným, málo využitým potenciálem pod povrchem. Jakkoliv je příběh kýčovitý a chování postav nelogické, hra je prošpikovaná silnými momenty a osudy obětí totalitního systému. Z deníku zneužívané holčičky zamrazí v zádech, pitoresktní dvojka bezdomovec a porouchaný android zase rozesměje. Nebo mluvící telefon, odkazující na legendární topinkovač z Červeného trpaslíka. Ano! To je přesně to, co od adventury čekám a co mě baví. Svěží nápady, nadhled, originalita, nadšení pro věc.