Alpha Protocol

Promyšlená volba odpovědí je důležitá, protože v průběhu hry postupně budujete vztahy se všemi postavami. A jejich náklonnost se tu neodvíjí od jednoho rozhodnutí jako v jiných hrách. Není výjimkou, že se vztah upraví třeba i čtyřikrát během jednoho rozhovoru nebo s každým odeslaným e-mailem. Je tedy důležité postavy správně odhadnout a poznat, zda jde o nudného staříka, který nechce odbíhat od tématu. Nebo rozvernou děvu, která neopovrhne žádným komplimentem. Či zbabělce, ze kterého nejvíc informací vymlátíte vyhrožováním. Dobré i špatné vztahy vám dávají bonusy a jejich budování je dlouhodobou záležitostí, proto je vhodné při volbě odpovědí plánovat do budoucna a nestřílet odpovědi náhodně od boku.

Navíc některé postavy se mezi sebou vzájemně nemusí. A mít ve vysílačce kolegyni s velmi dobrým vztahem a zkoušet flirtovat s jinou ženou, to může mít jak kladný, tak záporný dopad najednou. Udržovat dobré vztahy není nejjednodušší a mnohdy jste nuceni ke kompromisům. Časté změny vztahů navíc důvtipně apelují na hráčský grindovací reflex. I když se třeba nic moc zajímavého nedozvíte, tak pocit, že jste dostali čtyři body do nějaké statistiky, vám radost udělá určitě a z dialogu odejdete s dobrým pocitem. Což naštěstí není hlavní hnací motor hry.

Scénář je opravdu napsaný výtečně a nemusí se za nic stydět. Při některých hláškách jsem se i od srdce zasmál. Snad jen úplný začátek je výjimkou, protože se autoři snažili tutoriál nacpat přímo do rozhovorů. A když vám váš šéf při prvním briefingu důležité mise dává rozsáhlou přednášku na téma mezilidských vztahů, působí to rušivě a nevhodně. Ale po hodince až dvou hraní se vše srovná.

Struktura herních levelů je pololinerání. Nedočkáte se naprostého otevřeného světa a svobody jako v Project I.G.I. K cíli musíte většinou projít všechny lokace v pevně daném pořadí. Ale každým úsekem lze volit několik cest. Prostřílíte se přímo? Přeskáčete po střechách? Vylezete na strážní věž a sjedete po drátě na druhou stranu nádvoří? Infiltrujete budovu hlavním vchodem se stráží, zadním vchodem s kamerou, nebo střešním oknem jehož rozbití upoutá pozornost? Přeprogramujete střílny ve svůj prospěch? Jaký typ munice použijete? Málokdy se ocitnete v úplně nakriptovaném tunelu s jedním řešením.

Hra se pyšní možností dohrání bez jediného zabití. Toho se mi sice dosáhnout nepodařilo, protože jsem často přesedlal na akčnější postup. Ale podle struktury úrovní věřím, že nejde o planý slib a že tato možnost je pro schopné trpělivé hráče opravdu přístupná. Téměř všude existuje nějaká zapadlá cestička, která vás zavede nepříteli do zad. Ne všem konfrontacím se lze vyhnout. Ale útok zezadu na blízko se šalamounsky počítá jako omráčení a ne zabití. Ve stealth částech mě akorát mrzela nemožnost odklízet mrtvoly, protože jejich nalezení dokáže protivníky vyplašit. Tedy pokud mrtvola před objevením nezmizí. Což je také značně rozporuplný prvek.

Samotná stealth část funguje dobře. Mnohem horší zážitky vás čekají, pokud začnete nepřátele kropit střelnými zbraněmi. Umělá inteligence nefunguje, protivníci zmateně nabíhají na smrt, většinou se snaží krýt tak, že jim vyčnívá půlka těla, narážejí do zdí a zasekávají se za rohy. Granáty vrhají všemi směry, jen ne k vašim nohám. U jednoho bosse jsem narazil na bug, že se zasekl v základní pozici (napřímen s rukama do "T" jak v hodině tělesné výchovy), místo chůze jezdil ztopořeně po místnosti a takto jsem jej mohl bezpečně ustřílet.

Krycí systém je neohrabaný a přišlo mi praktičtější střílet normálně na stojáka. U špionážní hry navíc hodně zamrzí neprůstřelnost materiálů s výjimkou skla. A že všechny zbraně fungují na všechny protivníky. Což zase vypadá divně, když základní pistolkou s dostatkem munice rozstřílíte klidně tank. Přestřelky patří jednoznačně k nejslabší části a překoná je kdejaká béčková hra. Souboje zblízka spočívají v rychlém mačkání jednoho tlačítka. Účinnost pěstí mi přišla možná trošku přepísknutá, protože závratnou rychlostí zdoláte téměř libovolného protivníka. Na soubojích snad nejsem schopen najít jediný klad. Možná jen to, že všechny chyby souboje zjednodušují. Takže nezpůsobují frustraci a nečiní hru nehratelnou.

Příběh vás zavede do čtyř lokací, v nichž projdete několik desítek misí. Až na minimum výjimek se jedná o proplížení z bodu A do bodu B a získání informací. A druhý typ úkolů ani nelze označit za mise, ale spíše za různá setkání s důležitými osobami. Při nich vlastně ani nehrajete a jedná se jen o interaktivní animaci, jejíž průběh a konec rozhodujete pouze volbami v rozhovoru. Délka misí se pohybuje v rozpětí pěti až čtyřiceti minut. Takže hodně svádí k "ještě kouknu na začátek další mise a pak již opravdu půjdu spát." Do konce celé hry se lze prokousat za přibližně patnáct hodin.

Unikátní vlastností je velká svoboda v pořadí řešení misí. Mezi městy můžete libovolně cestovat a v každém z nich máte většinou k dispozici několik úkolů najednou. Z jakého konce příběhem projdete, je již zcela na vás. Nelineární pořadí misí má jedinou nevýhodu. Občas vede k nevyvážené obtížnosti. Pokud některou dlouho odkládáte, stane se primitivně snadnou. A naopak jsem narazil na dva souboje, ke kterým když se dopracujete rychle, tak jsou k vzteku. Vyvažovat stupiditu bossů absurdním množstvím životů není dobrý nápad. Ale nenechte se odradit a čtěte dál, protože přichází svoboda vašeho jednání s následky...