Alpha Protocol
Ze zahrání čtyř misí špionážní akce s RPG prvky.
Když už jsme u těch konkurenčních titulů, hodí se zmínit třeba Splinter Cell. Ten v nedávno vypuštěné demoverzi ukázal, že bude daleko přímočařejší záležitostí, kde se nehraje na zneškodňování kamer a dalších bezpečnostních systémů. Stačí pouze využívat systému krytí za překážkami, který je v lehce zjednodušené formě přítomný i v AP, a podle možností likvidovat potichu nepřátele. Splinter Cell se navíc řadí k těm daleko temnějším střílečkám, které navozují lehce depresivní atmosféru. Naopak AP hraje všemi barvami a snaží se využívat různorodosti prostředí a neskrývá ho pod rouškou tmy. Nehledě na místy lechtivé rozhovory s vašimi parťačkami, s nimiž se občas pustíte společně i do boje.
Zmiňovanou přímočarost postupu jsem cítil i při hraní AP a bohužel jsem nebyl nijak nucen se plížit po špičkách ke svému cíli. Věřím ale, že i tento styl hry si najde svoje příznivce, kteří si rádi projdou levely prakticky bez jediného výstřelu. Jedinou výjimku tvoří bossové na konci levelů, které bylo potřeba stůj co stůj zlikvidovat. Na ně jsem s oblibou používal fosforečné náboje ubírající zdraví i dlouho po úspěšném zásahu.
Nejenom při těchto soubojích jsem využíval klasický systém krytí za překážkami, kdy jsem se po stisknutí tlačítka přimáčknul za nejbližší zeď. Při těchto experimentech jsem bohužel narazil na další nepříjemnou vlastnost AP a to je neprůstřelnost určitých materiálů. Je pravda, že tato vlastnost spíše patří do žánru FPS, ale odolávat za dvěma dřevěnými prkýnky granátům a dávkám z kulometu, to dnes skutečně příliš dobře nepůsobí.
Moc dobře na tom nebyla ani umělá inteligence nepřátel. Sice se občas snažili krýt za překážkami, ale povětšinou nabíhali střemhlav mojí hlavni. Nehledě na těch pár smolařů, kteří ani nezaznamenali moji přítomnost a zůstali zaseknutí o zeď. Doufám, že do vydání se AI ještě zlepší, a to i přesto, že na prezentaci bylo několikrát prohlášeno, že odklad AP o skoro půl roku měla být čistě obchodní záležitost. Hra je již teď prakticky hotová.
Na samotný závěr jsem si vyzkoušel některé RPG prvky a zejména perky, které se dají získávat za bodíky obdržené za postup na vyšší level. S pár strážnými jsem si to tak vyřídil účty čistě ručně při souboji z blízka a na další jsem použil bullet time, v němž jsem měl dostatek času na přesné označení až tří cílů, které jsem následně rychlými výstřely poslal k zemi. Z batohu jsem vytáhnul i shock traps na tiché omráčení nepřátel. Bohužel s těly nešlo nijak hýbat a naopak jejich nalezení vyvolalo mezi ostatními poplach, což může být u špionážní akce dosti velká nevýhoda.
Za zmínku stojí rozhodně nakupování nejrůznějšího vybavení a zbraní, úprava vzhledu hlavního hrdiny, vyřizování emailů a spousta dalších věcí, které spadají do činností prováděných ve vašich základnách (safehouse) v Moskvě, Římě a Taipei, mezi nimiž lze libovolně cestovat. Nelineární příběh tak nestojí pouze na rozhovorech, ale i na posloupnosti volby jednotlivých misí. Bohužel na prostudování těchto vlastností hry již na novinářské akci nezbyl čas.
Mé celkové dojmy z hraní jsou tak trochu rozporuplné. Na jedné straně jsem byl překvapen rozmanitostí celé hry, co se týká RPG systému, výzbroje či nelineárního příběhu, ale pokud došlo na samotnou akci, AP se moc nelišil od běžných stříleček a v některých ohledech za nimi i zaostával. Možná jsem měl dát trochu více prostoru plíživému postupu a moje pocity by byly trochu jiné. Každopádně autoři mohou ještě zapracovat na určitých aspektech jako je AI či plynulost děje, kterou možná až příliš zpomalují dlouhé dialogy. Jak to celé dopadne, se přesvědčíte 28. května, kdy AP vyjde na platformy PC, X360 a PS3 (u nás v češtině od CD Projektu).