Recenze Ace Combat: Assault Horizon
Revoluční novinky v sérii hru mění v dobrém i zlém.
Asi těžko mít za zlé, když po minulém a znamenitém počinu pro X360 šáhli tvůrci asi nejznámějších arkádových letadélek po zcela nové náplni své již multiplatformové hry. Takže opustili pole dřívějšího a smyšleného válečného světa a za pomoci protřelého spisovatele Jima DeFelice nejen spustili novou zápletku již zcela z našich reálií, ale prakticky o 360° překopali celý koncept hry.
Jakoby se Assault Horizon chtěl, jak dnes velí móda, přiblížit filmovým válečným blockbusterům, potažmo dramatické a strhující notě stříleček ala Modern Warfare, tedy místo toho, aby spíše důkladně piloval letecké vložky. A řeknu vám, všechna čest za tu odvahu, se po tradičně solidních arkádách s "prouďáky" vrhnout na pole nezorané. Zbrusu novou válku v roce 2015, kdy se proti sobě očekávaně staví NATO a Rusko, totiž velmi často podávají docela pěkné, ale nudné střihové sekvence, takže valnou část herní doby jen omezeně hýbáte kamerou, a sledujete příběh bez větší účasti, jako by to byl pouhý film.
Nemám nic proti dramatickým střihům, ale nemusí jich být tolik a na můj vkus by se v nich mohlo i méně kecat. Však solidní příběh uměly vystavět i dřívější Ace Combaty a tolik režie, jako zde, k tomu rozhodně nepotřebovaly. Ovšem tím Immelmannovým výkrutem je v žánru naprosto revoluční rozdělení hry na klasické letecké dogfighty ve stylu starých dílů, ovládání statických zbraní v úloze palubního střelce v Black Hawku a AC-130, a řízení helikoptéry AH-64 při podpoře pozemních vojsk. To na papíře sice vypadá jako parádní lék na nudu a stereotyp, jenže nemůžu na tuty říci, že to hře zásadně pomohlo.
Ano, kvituji, že každý si ve hře najde tu svoji oblíbenou notu, ale žádná z takovýchto misí bohužel nejde přeskočit. A kovaný arkádový pilot, těšící se na příliv kvanta leteckých misí jako dříve, může být trochu nepěkně překvapen, kam se to dostal a co to najednou hraje. Hra totiž všechny tři části svého obsahu střídá, takže přímo v jedné misi klasicky stíháte v kokpitu proudového stroje, abyste vzápětí sedli jako střelec za kulomet vrtulníku a jen pasivně ostřelovali pozemní cíle.
Naštěstí klasické polétání s nevysychajícími kanóny a střelami stále tvoří zhruba dvě třetiny z celkových 16 misí kampaně (o jednu více než dříve, herní doba opět kolem 7-8 hodin), nicméně nemůžu říci, že mne části za palubními zbraněmi nebavily, jen jsem si na novou náplň musel nejdříve zvyknout. Naprosto mi ale nesedla nepřepínatelná kamera usazená za rameno střelce ve vrtulníku, která nedovoluje široký výhled na bojiště, takže jsem často jen mžoural, kde se skrývá další cíl. Naštěstí v letounech je kamer opět vícero, včetně reálných kokpitů. A ze stejného důvodu jsem si také nedokázal užít i mise jako pilot bojového vrtulníku, protože externí pohled hra opět cílí až moc blízko stroje, takže jeho masa znovu dosti omezuje výhled. A jiné kamery mně nevyhovovaly.
I bez této příčiny ale považuji vrtulníkové mise za nejslabší část celé hry, už jen díky jejich nicotné a nezajímavé náplni a extrémně plytkému letovému modelu, kdy bez zastavení jako v té nejtupější střílečce jen kosíte vše, co se dole pohne. Ano, to vlastně děláte stejně v i letadlech nebo za palubní zbraní, ale tyto části hra tradičně dokáže podat elegantněji. A to včetně zbrusu nového systému C.R.A. (Close-Range Assault), kdy si můžete po přiblížení za letoun zapnout zajímavou pomůcku. Ta drobnými korekcemi sama navádí váš letoun za protivníkem, a vy v efektním pohledu máte možnost nepřítele sestřelit bez složitého manévrování.
To je sice možná až moc silná berlička, ale zase je volitelná a kdo chce, tak se může dále náročněji vláčet a manévrovat klasicky jako dříve. Když si k tomu připočítáte ještě několik ovládacích předvoleb s různými asistencemi, tak na tom kvituji perfektní přizpůsobitelnost hry každému hráči, ať už má něco nalétáno, nebo nikoli. Však po audiovizuální stránce je i Assault Horizon opět znamenitý. Nově naaranžované výbuchy za tónů orchestrální hudby vypadají skvěle, stejně jako velmi detailní povrch v několika skutečných lokacích (Afrika, Dubaj, Miami, Moskva, Paříž, Střední východ a Washington) a samozřejmě tradičně nádherné jsou i modely letounů a vrtulníků.
Jenže není to nic platné, protože to hra s takovými zkušenostmi bohužel nedokázala zabalit do pořádné kampaně, jakou měl např. zmíněný Ace Combat 6. Až moc velké zjednodušení čouhá ze hry na každém kroku. Pryč jsou wingmani, velení letce, nakupování a volba strojů, brífinky před misí a také boje proti obřím zbraním a letadlům budoucnosti. Místo toho dostanete sice efektní, ale přece jen suchou míchanici přehršle videí, skriptovaných scén, tuctového děje a nezáživných misí mimo letadla.
Pamatuji se, jak jsem si lebedil u minulé šestky, ale zdejší kampaň je jen slabým odvarem dřívější slávy. Už i to finále je oproti útoku na obří kanón z minula nyní jen plytký dogfight proti bossovi. Do mírného nadprůměru hru kromě skvělé technické stránky vytahuje hlavně solidní multiplayer, byť jen ten internetový. Bitky až v 16 hráčích nejsou znovu špatné, navíc s prezencí všech typů letounů i vrtulníků třeba ve výborném novém módu Capital Conquest, v němž se brání a útočí na reálné metropole z kampaně, a nechybí ani kooperace až pro tři piloty.
VERDIKT: Příval několika revolučních novinek v sérii posouvá hru od kvalitních arkádových letadélek po hříchu někam úplně jinam, spíše do víru laciné akce v totálně zjednodušeném pojetí. Na šestý díl nemá novinka sice ani náhodou, ale vývrtku naštěstí vybírá díky výborné grafice, snadné přístupnosti a zejména solidnímu multiplayeru.