Posel Smrti 3
Ani dobrá lokalizace nazastíní nastavovanou kaši.
První Posel Smrti od již neaktivních Future Games je dodnes nejlepší adventura, která kdy v naší zemi vznikla a svým věkem patří už do třetí třídy základní školy. Nyní, patnáct měsíců od druhého dílu z dílny jiných tvůrců z Německa, jsem jen horko těžko vzpomínal, o čem vlastně byl a jak skončil. Paměť jsem si každopádně musil osvěžit vcelku rychle, jelikož třetí díl je v podstatě druhou částí příběhu Darrena Michaelse, kterého zvláštní okolnosti zavedly na zámek Black Mirror. Posel Smrti II měl koneckonců závěr velice otevřený a plný otázek, takže třetí díl je logickým vyústěním ságy o prokletí rodu Gordonů. Znovu si zahrává s pro sérii typickým motivem vražd a jiných krvavých náhod kolem anglické osady Willow Creek.
Zatímco v druhém díle jsem spíše oceňoval první dvojici kapitol a zbytek, odehrávající se v Anglii, mi již připadal poněkud těžkopádný, třetí díl kupodivu dobře graduje a úvodní třetina hry je zde tou méně záživnou částí hry. Darren v ní jen obchází místa, ve kterých se vlastně vyskytoval už v předchozím díle a celé to zavání recyklací a nastavovanou kaší. V druhé polovině nové hry se však více začne řešit problém zničení kletby a přestane se o ní jen bezcílně klábosit. Ačkoliv atmosféra ani zde nedosahuje hutného prvního dílu, jedná se skutečně o nejlepší část té německé verze příběhu.
Jenomže jakkoli můžu chválit příběhovou gradaci a tah na bránu v závěru, kvůli absenci nějaké výraznější nové lokace jsem se v polomrtvém Willow Creek místy nudil. Americké městečko Biddeford, ve kterém se odehrávala podstatná část minulého dílu, bylo rozhodně oživením a vítaným kontrastem k ponurému počasí na severu Anglie. Nových lokací je v trojce skutečně minimum a mrzelo mě, že se alespoň jedna z kapitol neodehrávala na nějakém úplně novém propracovaném místě. Proto tedy ten smradlavý datadiskový odér, který mi nedovolí si po zahrání spokojeně mumlat o dobře investovaných šesti stovkách.
Třetí díl to má v budování atmosféry přece jen těžší než jeho předchůdce. Zatímco v druhém díle fandové jedničky vítali staré známé lokace a se zájmem porovnávali, jak se na nich podepsal zub času, ve třetím díle je už toto nové pojetí známé a autoři se tak musí o zajímavost příběhu starat jinak. Výrazně přibylo vedlejších postav, nikoliv však vedlejších zápletek. Darren si pořád jede tu svou, a ačkoliv se často vybavuje s psycholožkou Winterbottomovou, otravným policistou Spoonerem či číšníkem Edwardem, nějaké postranní úkoly pro ně bohužel neřeší. Tyto odbočky by „smrtelně vážnou" linii o prokletí Gordonovic rodu rozhodně oživily a možná i kvůli jejich absenci první dvě kapitoly tolik selhávají.
Klady a zápory herního pojetí přetrvávají, a tak bych mohl v popisech principů v podstatě jen odkázat na starší recenzi. S Darrenem lineárně řešíte jeden problém za druhým a aktuální hádanku si vždy můžete připomenout díky pěknému deníku, mající své pevné místo v inventáři. Opět jsem uvítal vyváženou upovídanost hlavního hrdiny, která mi po extrémně ukecaném The Next Big Thing vyloženě uklidnila nervovou soustavu. NPC postavy v podstatě oslovujete jen v případech, kdy jim něco nutně potřebujete říct a Darren se jich zbytečně nevyptává do detailů a odnáší si jen to, co si z rozhovoru odnést chce. Žádné speciality v point&click způsobu ovládání zde nehledejte – Posel Smrti III se ovládá klasickou kombinací obou tlačítek myši. Díky bohu za to!
Co se týče hádanek, tak i zde si „Brusinky" udržely podobnou laťku a to v tomto případě bohužel neznamená jen chválení a plácání se po zádech. Myšlenkové pochody scénáristy se dají občas odhadnout jen horko těžko a například úvodní schovávání koblih do mrazáku či focení se pro Murrayho obchodní záměry mě přivedlo na myšlenku, na jakém koleně autoři tyto blázniviny vlastně vymýšleli. Fantastičnost těchto rébusů pak naprosto přebíjí situace, ve které chce Darren lektvarem z kávy, kozlíku lékařského a prášků na pálení žáhy překonat účinky psychotik. Hádanka se vstupním kódem v bývalém domě doktora Hermanna zase požaduje po hráči české verze znalost angličtiny a to celkem neznámého slova „morgue" (márnice).
Nerad bych byl ovšem nespravedlivý a vyzdvihnout tak musím hádanku na hřbitově, ve které po vás hra chce určit dle drobných nuancí, jakým postavám známým z prvního dílu ságy patří anonymní hroby. Člověk si tak vybaví například zahradníka Henryho nebo chudáka Jamese, obětního beránka Hermannových krvavých zvráceností. Pobavila i minihra, díky níž si na počítači zahrajete arkádu podobnou starým známým Space Invaders. Škoda, že ji autoři nepoužili jako součást nějaké hádanky – možná by se jednalo o podobné příjemné oživení, jako velice obtížné ponorky v žánrově úplně odlišném Poldovi III.