TŘETÍ VÁRKA POVÍDEK od čtenářů do Bloodborne soutěže

Po první a druhé várce jsou tady další povídky, které nám od čtenářů EG dorazily do soutěže o dárková balení Bloodborne. Nečekali jsme takový zájem a tak vysokou kvalitu většiny zaslaných děl, za něž všem velmi děkujeme. Je patrné, že jste si s nimi dali spoustu práce a že Bloodborne je populární hrou. Stále ještě nejsme u konce, ale po zveřejnění většiny lepších povídek budete moci svým hlasováním ovlivnit, kdo získá jednu z cen (zbylé dvě ceny vybere redakce Eurogameru). Povídky neprošly redakční úpravou, jsou v původním znění bez korektury. Všem soutěžícím zatím děkujeme za účast a držíme palce.

Prokletý - Ondra alias Reaver

Vážená redakce, zasílám vám svou povídku inspirovanou souboji s bossy v Dark Souls II. Doufám, že se sejde hodně pěkných povídek a budete mít z čeho vybírat. Zdraví Vás věrný čtenář.

Ztracený hříšník (Lost Sinner)

Umřel jsem. Ne že by to byl nový pocit, ale každá smrt ve mě něco zanechá, nikomu bych to nepřál zažít. Cítím se, jako by byla roztrhána samotná materie mojí reality. Stále jen umírám a znovu se rodím, jako fénix vstávající z popela. Má pouť ještě zdaleka neskončila. Dokud nesplním svůj úkol, budu stále umírat. Je to nekonečný koloběh.

Narodil jsem se na hradbách majestátního hradu, omývaného rozbouřeným mořem. Vždy po znovuzrození chvíli trvá, než si má hlava uvědomí, kde a kdo jsem. A taky proč tu jsem. Aha, už si vzpomínám, Ztracený hříšník(Lost Sinner).

Sešplhal jsem dolů po starém žebříku a vydal se dolů po ochozu. Z jedné strany chladný kámen a na druhé straně studené moře, nutno podotknout že dobrých šedesát stop pode mnou. Nejsem tu ale poprvé, takže jdu najisto. Cítím váhu svého obouručního meče, který mám přehozený přes rameno. Je to poctivá ocel. Někdo upřednostňuje všelijaké ozdůbky, zuby na ostří nebo vykládané jílce, ale já preferuji když je moje ocel jednoduchá a hlavně dokonale nabroušená, taková pak projde lebkou kohokoliv nebo čehokoliv jako, no prostě jako meč kusem masa a kosti.

První kušiník na římse byl rozpůlen ve dví než stihl napnout tětivu. To byl ale jen předvoj, opravdový boj nás čeká vevnitř, první zkouška. Tak jo, tohle není poprvé, tentokrát to vyjde. Uprostřed místnosti je výtah a kolem tři nebo čtyři kušiníci. Tyhle potvory mě dokáží trefit i v kotoulu. Napřahuji se a než vyletí první šipka, tak posílám jednoho z těch mizerů k zemi. Úkrok stranou, první dvě šipky mě minuly. Rozebíhám se a za chvilku se po podlaze kutálí hlava druhého šmejda. To už však cítím první včelku. No, když člověka trefěj po desetitisící šipkou, už to nějak není ono. Jo, bolí to jako čert, ale adrenalin pracuje, takže místo naříkání zdvihám čepel, abych ji vzápětí mohl pustit přímo na mozkovnu třetího kušiníka. Mezitím cítím další šipku, poslední hajzl je až v rohu. Ignoruju i poslední výstřel a prostě to beru na férovku středem. Takže to máme jedno tělo mínus hlava, no zkrátka tohle bysme měli.

Výtah pěkně vrže a skřípe, zatímco sjíždí dolů a já piju ze svojí estusky. Jo, ta píše, ta mě vždycky postaví na nohy. Výtah dojel do sklepení, které bylo do výšky prsou zatopeno. Sotva vstoupím do chladné vody, zaútočila zleva jakási monstrozita. Nemám čas na to, počítat její výrůstky a radši rychle sekám. Tenhle všivák už nejde tak lehce do kolen. Jeden z těhle neřádů mě minule dostal, stačila chvilka nepozornosti a přišpendlil mě svojí pěstí velikosti sudu piva ke stěně kobky. Tentokrát mu to oplatim. Využiju stísněný průchod k ústupu a vzápětí se, po jeho promáchnutí, vracím s dalším úderem, tento je již smrtelný. Ve sklepení mě čekaj ještě dva takoví. Nic s čím bych si neporadil, ale přeci jen to chce trochu zapojit kromě oceli i hlavu. Využít prostředí, schovat se za zeď, uskočit do uličky nebo se schovat do místnosti a sledovat jak se ta potvora vztekle snaží procpat tím malým otvorem. Po tom jsem rozsekal i poslední obludu a voda ve sklepení už začínala pomalu rudnout. Cestou jsem popravil ještě několik individuí a došel k mříži. Ve stěně byla velká páka, pomocí které jsem tu mříž otevřel.

Přešel jsem most a vstoupil do mlhy. Tak je to tady, cítím se připraven. Mým protivníkem je Ztracený hříšník (Lost Sinner). Spoutané ruce mu však nijak nebrání v použití obouručáku. Celá místnost se najednou zahalila do temnoty, tohle nebude lehký souboj. Moje věrná ocel mě dost zpomaluje, a můj nepřítel je překvapivě rychlý, ale taky trochu předvídatelný. Mocně se rozmáchnu a zasahuju. Stejně tak o vteřinu později trefí on mě. Tak a mám dost, smrt je blízko, vždycky to cítím. Ukročím dozadu a překulím se za sloup. Vytáhnu svoji estusku a rychle si loknu. Být o vteřinu pomalejší, koulela by se moje hlava po chladné zemi kobky. Naštěstí jsem lahev včas zazátkoval a překulil se maskovanému hříšníkovi pod nohama. Tak tohle nečekal, bídák. To je ten moment. Čepel zvedám nad svou hlavu a ladně ji nechávám klesnout přímo shora skrz lebku až do poloviny trupu, pak už se zasekne. Kopancem osvobodím zkrvavenou čepel a jdu si pro kořist.

Starý železný král (Old Iron King)

Připadal jsem si, jako bych vstoupil do pece. Byl jsem v obrovské podzemní místnosti a všude byla žhavá láva. Teda až na těch pár vyvýšenejch míst, kde jsem třeba stál. Sestoupil jsem po schodech a šlápl při tom na kámen, který spustil proud lávy i za mnou. Není cesty zpět. Plošiny byly zavěšeny na železných řetězech. Na jedné takové plošině proti mě stál jeden z těch všiváků. Postavou je mi sice trochu podobnej, nicméně vzrůstem mě převyšuje skoro dvojnásobně. No a s obouručákem si pak hází jako s klackem. No, není čas na zahálení. Opatrně se přiblížím a nechám ho promáchnout, potom začnu se svým smrtícím tancem. Tři údery a jeho mohutná postava padá dolů. Není slyšet žádný zvuk, jen tiché bublání, láva ho prostě pozře.

Pokračuju dál a na plošině o kousek dál je lučištník. Luk má velkej jako já svůj obouručák a jeho šíp připomíná projektil balisty. Opatrně postupuji a vždy se snažím krýt o případné sloupy a římsy. Na další římse je další z těch obrněnejch zlosynů. Tentokrát jsem ho nečekal. Jeho výpad mě málem stál život. Ukročil jsem dozadu, ale jedna noha mi už sklouzla ze zavěšené plošiny. Tak tak že jsem vstal, ale další jeho úder jsem schytal plnou silou. Ocelová zbroj zaskřípala a nejspíš se i trochu prohnula pod silou mocného úderu. Nechtěl jsem nechat nic náhodě a dalším úderem vedeným z pravé strany jsem zasáhl. Nepřítele jsem ale nezlomil, ba naopak, vrhl se na mě ještě zuřivěji. Odrazil jsem dva jeho výpady a koutkem oka zaregistroval, jak lučištník, na kterého jsem v lítém boji skoro zapomněl, opět natahuje svůj nástroj. Vedl jsem tedy rychlý výpad shora a ve chvíli, kdy ten mizera zvednul svůj meč k obraně jsem mu podrazil nohu, zachytil ho a přitiskl k sobě. Cítil jsem, jak prudce vydechl, když mu šíp provrtal hrudní plát. Pustil jsem ho a překulil se za sloup, než lučištník znovu nabije. Přihnul jsem si ze své estusky a přeběhl do dalšího krytu. Když jsem se dostal do lučištníkovy blízkosti, byla to už jen lahůdka. Přikládal teprve nový šíp na mířidlo, když jsem zvedl svůj meč a jediním mocným úderem ho sprovodil ze světa.

Z římsy vedl žebřík po kterém jsem vyšplhal. Naskytl se mi děsivý pohled na mohutnou sopku, ze které neustále tekla láva. Než jsem však měl čas se tímto panoramatem pokochat, už ke mně mířil s taseným mečem další přerostlej bastard, který byl navíc krytý lučištníkem jen o pár stop za ním. Vyhnul jsem se tedy prvnímu výpadu a zamířil rovnou k lučištníkovi. Tenhle byl ale o něco rychlejší a já pocítil, jak se mi šíp zabodl do stehna. Ještě že má tak mizernou trefu. Na další lekci anatomie mu ale čas nezbyl, jelikož jsem ho vzápětí dekapitoval. S pocitem zadostiučinění jsem se otočil právě všas, abych stihl vykrýt ledabylý úder z pravé strany. Uhnul jsem ještě dvakrát, a pak nechal svou ocel, aby se zakousla do masa toho mizery.

Seskočil jsem dolů a opět se ponořil do hlubin hradu. Chodba byla úzká a vypadala, jako by byla tvořena ocelovými pláty. Nebylo kam uhnout. A s tím asi počítal i tenhle obrněnec, který stál proti mně. Vysokej jen o něco víc než já, zato však dvakrát tak širokej, oplátovanej a držící palici. Vypadalo to jednodušše, dunící palice se zabořila do podlahy, snad ji i trochu promáčkla a já začal sekat. Ani můj věrnej ocelovej přítel se však nedokázal zakousnout do oceli takové kvality. Když byla palice znovu ve vzduchu, všiml jsem si však odhaleného místa. Nechal jsem palici znovu dopadnout a precizně jsem navedl své ostří na odhalenou část nepřítele. Ten zachrčel a poté, co jsem s ostřím trochu zacukal, tak padl k zemi. Prošel jsem kolem několika mříží a s novým poznatkem jsem sejmul ještě dva takové obrněnce. Vyšel jsem z hradu a byl jsem skoro u hladiny lávy.

Láva se vzedmula a ze svých útrob vyvrhla okřídlené rohaté monstrum známé jako Starý železný král (Old Iron King). Stál jsem na jednom z mála kusů pevné země a čekal, až monstrum projde lávou až ke mě. Stál jsem proti němu, svaly napjaté, ale dech až překvapivě klidný. Zakřičel a začal bušit pěstmi kolem mě, já však vždy uhnul, někdy však chybělo jen pár palců, aby mě rozdrtil. Uvědomil jsem si, že i já musím příjít s nějakým útokem, a tak jsem se snažil po každém úhybu seknout do té ohromné pěsti. A ono to šlo. Sekal jsem do jeho rudých rukou a zároveň se snažil vyhýbat lávě, která cákala kolem. A najednou přišla ta spávná chvíle. Po jednom zvlášt mohutném výpadu se Starý železný král (Old Iron King) rozzuřil, nahnul se nade mne a já instinktivě pozvednul meč. Jeho ohromná váha mě skoro zarazila do země. Starý železný král (Old Iron King) si nabodl svou rohatou lebku na můj obouručák. Těsně se mi podařilo zachytit jílec svého meče, než bylo jeho mrtvé tělo znovu pohlceno lávou. Zetlelý(The Rotten)

Už hodiny stále klesám hlouběji a hlouběji do podzemí. Fosforeskující stěny dodávají mé kůži mrtvolný nádech. Ze slizových jezírek na mě jako nedočkavé pařáty útočí ohavné obludy se zuby ostrými jako břitva. Jsou předvídetelné a moje ocel jimi projede jako nůž máslem, ale jsou skoro všude. Ze stěn taky vylézají obrnění slepí červy a chtějí si na mně smlsnout. Cítí že se blížím a vždy neomylně chňapají, ale já se nenechám. Fosforeskující organismy u stěn na mě plivou jed a vlastně veškerá fauna tohoto místa se mi snaží rozličnými způsoby okořenit mou pouť. Každý krok musím pečlivě vážit. Postupně se probojuji k nejhlubšímu místu.

Přes stěnu mlhy slyším slabý pláč. Vstoupím a spatřím hromadu úpících těl, vzájemně propojených do jednoho ohavného celku. Zetlelý (The Rotten) je složen z těl ubožáků shozených do této propasti zapomenutých, nechtěných. Všechni jsou přijmuti a tvoří část velkého celku. To, co je podstatný pro mě je ale to, že drží v ruce sekáček na maso dlouhý alespoň deset stop. Zaujmu postoj a pozoruji jak se ke mně posouvá po stovkách shnilých rukou. Sekáček je výhružně zvednutý a já odhaduji, odkud přijde první úder. Výpad přichází a já instinktivně uhnu nalevo. Při dalším výpadu se překulím podél hradby těl a cítím, jak po mně chmátlo několik rukou. Být pomalejší, byl by mě snad pozřel a já bych se stal součástí té odpornosti. Poté se mi podaří zasadit té věci několik úderů, ale nezdá se to být příliš účinné. Příšera řve a já mám pocit, že mi musí snad prasknout ušní bubínky. Tohle rozptýlení mi bylo osudným, další úder sekáčku schytám plnou silou a jsem odmrštěn na stranu, vedle hořící země. Kopnu do sebe doušek tekutiny ze své estusky a vstávám, příšera se blíží. V tom si všimnu, že na jinak homogenní hmotě těl, na rameni té stvůry, někdo sedí. Že by Loutkař? Posílen douškem tekutiny se vrhám vstříc nepříteli. Ten, možná mírně zaskočen zuřivostí mého výpadu, promáchne a já skáču vstříc ruce té potvory. Cítím desítky rukou šmátrajících po mém těle. Rychle se vyšvihnu k levému rameni a rychlým výpadem utínam hlavu drobné postavě. Masa těl se okamžitě sesune k zemi. Freja

Otvírám staré skřípající dveře na nichž je vyryt pavouk. Hned po otevření se na mě vrhnou dvě monstra, pavouci to ale nejsou, aspoň zatím. Připomínají lidi, ale ze zad jim trčí pavoučí nohy. Nemám čas je blíže zkoumat a radši je oba rychle rozetnu svou ocelí. Sotva vstoupím do další místnosti, spustí se ze stropu hejno pavouků. Malé rychlé mrchy. Rychle se blíží ke mně a cvakají mohutnými kusadly. Mít tak při ruce pochodeň. Musím se však spolehnout jen na svůj meč. Držím si je dál od těla a jednomu po druhém jim utínám končetiny. Za chvilku je po nich.

Plížím se dál starým opuštěným dolem. Tedy teď už není opuštěný, nastěhovala se sem tahle pavoučí kolonie. Vstoupím do otevřeného prostoru, všude visí obrovské pavučiny, myslím, že by mě zvládly udržet i v mé těžké ocelové zbroji. Pokračuji po římse, když v tom se jeden pavouk spustí ze stropu přímo vedle mě. Oženu se mečem, ale na úzké římse ztratím rovnováhu. Padám po hlavě dolů z římsy. Něco můj pád zbrzdilo, pavoučí síť. Vstávám, na pavoučí síti jsou však mé kroky nejisté. Pavouci zbystřili, cítí chvění, cítí kořist. Vidím pavouky různých velikostí, blížící se snad ze všech stran. Vrhnu se vstříc jedné vlně. Masivním úderem prorazím pavoučí hradbu a zároveň roztrhnu síť. Znovu padám a pavouci taktéž. Znovu mě zachytává síť, tentokrát jsem však jen kousek nad zemí. Odrážejíce útoky pavouků, zahlédnu pochodeň na stěně. Mezitím mi však jeden z těch mizerů skočí na záda. Cítím jeho kusadla na krku. Rychle mu rozdrtím hlavohruď ocelovou pěstí a odhazuji bezvládné tělo. Běžím k pochodni, ale pavouci stále doráží. Když začínám cítit příchod smrti, dostanu se k pochodni, rychle ji vyndám z držáku a začnu kolem sebe máchat. Pavouci se drží dál ode mě a já mám alespoň čas na doušek z mojí estusky.

Pochodní zapálím pavučinu a pavouci se s klapáním kusadel odporoučí, alespoň na chvíli. Projdu mlhou do další místonosti a spatřím další sítě, snad ještě pevnější než ty předtím. Uprostřed otevřeného prostoru visí obrovská pavoučí královna Freja. Spustí se ze stropu a já mám možnost prohlédnout si její hlavu. Vlastně hlavy. Co se to stalo, jak může mít pavouk dvě hlavy? Nemám však čas o tom přemýšlet, jelikož spolu s ní se ze stropu spustilo i hejno menších pavouků. Rychle je osekávám o přebytečné končetiny zatímco se vyhýbám kusadlům pavoučí královny. Po tom, co se vypořádám s malou armádou pavouků se obracím ke královně a zároveň si všímám, že má zbroj je na několika místech porušena. To bude asi korozivní jed. Nenechám si tedy dál ničit svoje vybavení a vrhám se na její končetiny s představou jejich odseknutí. Končetiny však odolávají a Freja je akorát víc naštvaná. V okamžiku mé nepozornosti jsem dokonce odhozen na stranu a už vidím, jak se blíží její mocná kusadla. V poslední chvíli se překulím a kusadlo cvakne naprázdno. Mocně si loknu ze své estusky a kvapně vymýšlím, jak se dostat k její hlavě nebo břichu, anichž bych byl rozpárán kusadly. Možnost se mi naskytne po několika výpadech, když pavoučí královna znovu začne plivat jed. Sice několik kapek dopadlo na mou zbroj a dokonce cítím i nepříjemné ostré pálení na pokožce, dostal jsem se však tam, kam jsem potřeboval. S veškerou zbývající silou bodám zespod do hrudi pavoučí královny. Těsně uhnu před jejím hroutícím se tělem. Budete si muset najít novou královnu, pavouci.

V doupěti královny visí ze stropu zkamenělý drak. Pod ním je světlo. Čtvrtá velká duše, poslední velká duše. Zažehl jsem poslední Primal Bonfire.

Poslední lov - Michal Horák

Dark Souls má mnoho krásných příběhů, ale ulehčil bych si to tím, že by stačilo opsat do povídkové podoby nějaké lore videa. O lore Bloodborne toho moc nevím. Tak to berte jako tu možnost kterou jste uvedli "popis zážitku, který od BB očekáváte".

I.

Starým hřbitovem se jako lačná bestie proháněla melancholická symfonie bolesti. Ozvěny dávno mrtvých se mísily se vzdálenými nářky těch, co se brzy v mrtvé obrátí. Vítr kvílel skrz náhrobky, brána hřbitova vřískala rzí a okolní stromy se větvemi sápaly po rozpadlých zdech, jako když kostlivci bubnují prsty na kámen. Okolí osvětloval jen úzký srpek měsíce a několik loučí zaražených nepravidelně do měkkých míst v zemině.

Seděl tu už hodinu a vzpomínal. Upřeně zíral na fotku ženy ve zlatém medailonku, který ležel v jeho levé dlani. Stiskl jej a kožené rukavice na ruce zavrzaly. Víc než temná minulost ho děsila představa, že už ani ta není jeho. Na tomto místě šlo přijít opravdu o vše. Vstal a došel pomalu ke starému stromu. Jeho boty čvachtaly hlasitě blátem, ale byl si jistý, že má ještě čas. Nepamatoval si, kdy sem přišel, jestli vůbec přišel, ale byla to dost dlouhá doba, aby ho zde dokázalo překvapit už máloco. Věděl, co dělá. Jeho kloboukem zastíněnou tvář osvítila jedna z pochodní a odhalila obvaz nasáklý krví v místě, kde bývá ucho. V očích měl muž bolest, chlad, smrt... ale hlavně únavu.

Ulomil dvě tlustší větvičky, jen to zapraskalo. Vyčerpáním se sesunul k zemi a rukama se tak tak zachytil o strom. Hluboce se nadechl a pokusil se vstát. Povedlo se. Zkontroloval, jestli jeho vybavení stále leží u betonového náhrobku, o který se před chvílí opíral. Ulomil ještě jednu tenkou větvičku a opatrně se k náhrobnímu kameni zase vrátil. Cítil hořkou radost, když ho zem opět zastudila na zadku, aspoň něčím si zde mohl být jistý. Připomněl si tím, že je stále naživu.

Sáhl si pod koženou vestu a chvíli si prsty pohrával kolem výstřihu košile, než se mu podařilo vytáhnout kožený provázek, který se výstřihem proplétal. Svázal jím dva klacíky k sobě a vytvořil tak provizorní kříž.

„Umbasa" zašeptal. Vzal čutoru a plášť, který mu ležel u náhrobku a přešel přes polovinu hřbitova k malé díře, kterou tam předešlou noc vykopal. Vytáhl medailon z kapsy a sundal si rukavici. Vložil jej do ní, jako do nějakého ochranného pouzdra. Z náprsní kapsičky na vestě vytáhl minci, něco co vypadalo jako starý zub a uschlý žlutý kvítek v malém skleněném flakonku. Všechen tento osobní majetek hodil do díry a nakonec do ní opatrně vložil rukavici s medailonem. Na zápěstí se mu zablýskal zvláštní kovový mechanismus, který byl předtím rukavicí skryt. Zakřesal ozubeným kolečkem na zařízení a z předního otvoru v mechanismu vyšel slabý plamínek, jehož světlem zkontroloval obsah v díře. Máváním pochodně by mohl vzbudit pozornost, na kterou nebyl připraven. Když byl s výsledkem spokojen, zakopnul ji hromádkou hlíny a položil navrch placatý kámen. Poklekl k němu, až mu v kolenech zakřupalo. Dvěma prsty si přejel přes tvář a udělal na kamínku svou krví čáru. Pokračoval v tom, dokud se na kameni rudě nelesklo jméno ,Roland'.

„Umbasa" zopakoval a vrazil do země provizorní kříž. Tím posledním tenkým klacíkem, který ulomil, si postupně vyčistil špínu zpod nehtů a poslední vodou z čutory omyl tvář a krev z prstů. Spojil dlaně a pozvedl je k něčemu, o čem si vzpomínal, že bývalo nebem. „Nechť tvá duše dojde zaslouženého odpočinku..." řekl klidným hlasem.

II.

Když se blížil ke kryptě, cestu mu překryl známý stín. Stín věci, která ani zdaleka nepřipomínala člověka. Obrovský masiv hmoty se vlnil v jakémsi podivném éterickém uskupení. Části tohoto těla připomínaly strupy, rez a hnis. Jiné vypadaly, jako by ani neexistovaly v tomhle světě, ale byly někde jinde, přesto spojovaly tělo - něco co tam mělo být, chybělo. Místo toho byla jen podivná hmota krevního aerosolu či snad nějakého rudého výparu, který jaksi dodržoval tvar monstra. Kdo ví, jaká tajemná síla zachovala tvorovu soudružnost. Bytost byla od lovce asi pět metrů, když se z toho zvráceného útvaru pomalu vynořila dlouhá dlaň, ta už vypadala lidsky, byla však veliká. Přidala se k ní slepá tvář bez čelisti, ze které visel snad dvoumetrový jazyk a záhy i druhá dlaň, ta se však uprostřed délky opřela o zem, aby se mohlo tělo spolu s první dlaní ještě víc natáhnout, ohromně dlouhé tělo. Beznehtá ruka s kůží, která se odlupovala jako stará barva, se zastavila až před mužovou tváří a výstražně tam zůstala, bránící v průchodu. Smrděla smrtí.

„To jsem já" zahrčel lovcův hlas a dlaň se začala vracet zpátky do masito-krvavé ulity. Až nyní vyniklo, jak neohrabané stvoření je. Rukou se při stahování opřelo o jazyk, který mu ležel na zemi, a bytost tichým tónem, připomínající jen zvuk slabého průvanu v místnosti, zavyla bolestí a začala stahovat zraněný jazyk do pusy. Pro lovce to byla podívaná plná soucitu a strachu. Děsil se toho, že na tomto místě lze spatřit i horší osudy a že jednou bude tvořit také dílek na této děsivé mozaice hrůzy a beznadějného úpadku. Pokud už dávno netvořil.

V kryptě, v truhle hluboko v díře, do které vedly spirálové kamenné výběžky neurčitého původu, ho čekalo vše, co mu na tomto místě zbylo. Ocelová hůl ostrá jak meč a pistole s jedním stříbrným nábojem. Náboj si šetřil pro sebe, ale už byl pevně rozhodnut, že takto odejít nechce a když vydržel doposud, vydrží už do konce. Býval knězem, alespoň si to pamatoval a jako sebevrah by klidu nedošel.

Na dně truhly ležela i hlava obřího kamenného kladiva s otvorem pro meč, který by dodal zbrani rukojeť a umožnil její používání. Meč však byl dávno ztracen - zapomenut - a ti kteří padli jeho ostřím, také. Lovec věděl o městě skoro vše a nebál se opustit svou skrýš nalehko, teď ho však čekal lov. Vítal myšlenku, že by mohl být už jeho poslední. Rukou si přejel přes prošedivělé vousy a zazubil se.

III.

Jeho dnešní kořist číhala ve staré katedrále, přesněji řečeno za ní. Přední zeď s několika zdobenými okny a obřími dveřmi bylo jediné, co z kdysi majestátné stavby zbylo. Všechny ostatní zdi, střecha a trosky, které by tam podle logiky měly být, byly pryč. Jakoby se svět rozhodl, že ta několikametrová oblast je zbytečná a srazil ji pouze na přední zeď a oblast, která do té doby byla za katedrálou, dvorek. Studna, železný plot, pár náhrobků a betonových základů znemožňovaly úplně pohodlné manévrování, ale bylo to asi lepší, než kdyby s bestií bojoval v katedrále, která tam měla být.

Dodnes stále nepochopil, kde se bere ten tajemný opar obklopující hnízda mocnějších bestií. Před katedrálou to vypadalo jako by půda krvácela z milionu drobných ran a kapky krve byly jen drobné kapičky mlhy, které se vznášely vzhůru k nebi. Jako něco vysoko nad vším, co se živí veškerým negativnem tohoto místa, tohoto světa - lovec nevěděl, věděl jen to, že mu vždycky při setkání s těmito výpary krvácí z nosu.

Mlha si vždy pohrávala s myslí smrtelníka, nutila ho myslet na nepředstavitelné věci. Jakoby to už byla rutina, se jí lovec pokusil projít. Spatřil temný a nekonečný prostor plný miliard drobných světélek. Stál na chladné a zamrzlé plošině. Připadal si jako by byl v tuto chvíli mimo tok všeho. Spatřil tvory, kterým se bizarností nemohly rovnat ani bestie v tomto městě. Kapsy prázdnoty se vznášely prostorem a ticho střídalo podivný bzukot, který vycházel z jeho vlastní hlavy. Připadal si, jako by se jeho tělo rozdvojovalo, ale při jakémkoliv pokusu toho vnitřního těla projít tělem vnějším se ozývala ona silná rezonance a tlačila jej zpátky dovnitř. V temnotě se zhmotňovaly další a další světelné body. Hmotnily se z bílých mlhových vláken které se táhly od vzdálených tmavých koulí. Body světel se vznášely a připomínaly hvězdy na noční obloze. Občas nějaké světlo vyhaslo, když do něj vrazil obří tvor, který brázdil prostor. Bývalý kněz spatřil neuvěřitelné množství věcí, které by se vedle sebe nemohly ve skutečnosti snad nikdy vlézt. Pokud by ovšem nebyly extrémně daleko. Při myšlence na to, jak velcí tvorové musejí být, nabrala rezonance uvnitř něj na takové síle, až mu začalo krvácet z nosu. Když otočil hlavou, neviděl nic nového, než viděl okamžik předtím. Neexistovalo zde nic jako zorné pole. Zde, mimo vše, viděl vše. Vibrace se mu chystaly roztrhnout ušní bubínky.

Mlha neviditelnou bílou rukou škrábala na jeho lebku zevnitř a doháněla ho k šílenství. Mohlo to být pár sekund, mohly to být celé věky. Jako už tolikrát předtím, prošel skrz mlhu a vše tohle zapomněl.

IV.

Odhodil plášť nasáklý deštěm, který ho doposud tížil a otřel si už automaticky krev z nosu. Byla tam. Vypadala jako nepovedený experiment spojení vlka, nebo spíše vlkodlaka s můrou. Dvoumetrová bestie s pařátem porostlá srstí, které ze zad trčela zničená můří křídla a z jedné strany tlamy visely jako nudle páry velikých tykadel přelomených v různých délkách, několik jich dokonce prorůstalo skrz zmokvané oko. Na hrudi tomu visela hotová kolonie můřích kokonů. Místo pravého pařátu má tvor jen pahýl, ze kterého teče zelenohnědý sliz. Bestie je však mobilní, nohy má obě podobné vlkodlaku, i když místo ocasu má zase hmyzí zadek. Z křídel na zádech neustále odpadávají drobné částečky, a přesto jich je tam ještě dost. Křídla by totiž nemohla být funkční, ani kdyby byla vcelku, bylo jich nespočet. Záda potvory byla křídly doslova prorostlá, lámaly se o sebe a občas se v sobě i zaseknuly. Obě poloviny těla se vzájemně ničily a zabíjely onu parazitující cizí část. Těžko odhadnout která zvířecí část vyhrávala. Přesto se teď na chvíli spojily proti novému vetřelci, který narušil jejich nekonečné utrpení. On, člověk, který chce mít vše za sebou proti bestii, která i přes veškerá svá muka bojuje o každou sekundu svého přežití.

Lovec si nejprve přehrnul rukáv přes mechanismus na levé ruce a poté přehodil ocelovou hůl, o kterou se doposud opíral, do pravé ruky. Zbraň se za cinkotu proměnila v ocelový ostnatý bič. Když na něj tvor, ten nepovedený vyděděnec, naběhnul, tak jen lehce uskočil do strany a nechal se zasypat odlupky křídel. Rychle se otočil a bič z netvorových zad strhnul několik výrůstků a zaryl se do masa, kterého utrhl dostatečné množství k tomu, aby příšera zakvílela. Jedním mechanismem bič vystřelil do dálky a druhým se stáhl zpět, do podoby meče. Lovec vystřídal mnoho zbraní, ale tato byla jeho první. První a jediná, která mu zůstala věrná až do této chvíle, kdy už ho opustily všechny, které kdy prošly jeho dlaněmi. Než tolik zestárnul tak věděl, že by touto holí zabil cokoliv. Osvojil si ji skoro víc, než své vlastní ruce. Na okamžik zalitoval, že si nenašel čas opravit obří kladivo. Bude zapomenuto, spolu se vším.

Netvor zareagoval zběsilým a překvapivě rychlým protiútokem, až se bývalému knězi podlomily nohy a musel se vymrštit do strany a odkutálet pryč. Pařáty se po něm sápaly. Původně chtěl nejprve tvora pořádně zranit železem, ale bál se, že by k tomu nemusel dostat příležitost, pokud bude dlouho váhat. Únavu ve svalech a kostech cítil už mnoho let. Zamířil na tvora levou rukou, prstem uvolnil malinký ventilek na zařízení a cvakl tajemným mechanismem.

Jako všechno krásné na světě, bylo mu už i tohle odepřeno. Mechanismus zacvakal a zařízení začalo syčet, to však bylo vše. „Umbasa!" zakřičel vztekle a tvor ho nabral předloktím do vzduchu a odmrštil do bahna. Lovcův kotník hlasitě zakřupal a to bylo zlé. Snažil se odkutálet do bezpečí, ale narazil hlavou na jakousi obrubu. Učil se ignorovat paralyzující bolest, kterou míval, když se cokoliv cizího dotklo jeho useknutého ucha. Teď ho však bolest trhala zevnitř, když jím narazil do betonové hrany.

Vztekle bušil do zakrvaveného obrubníku ocelovým mechanismem, až to ohlušivě cinkalo, lehce ty zvuky překřičel. Krev mu stříkla do očí. Byl chvíli hlasitější než potvora, která mu mezitím do zad vrazila pařáty a přirazila ho k zemi. Na chvíli jej pustila a zvedla se na zadní nohy. Tentokrát ho překřičela ona. Vše doprovázelo kmitání křídel, které o sebe třely, tloukly a lámaly se jako suché listí. Krev se mu dostala až na jazyk a v tu chvíli si uvědomil svou poslední naději. Nápad, který by mohl porazit i absenci štěstěny. Kapalina byla totiž daleko studenější než krev a rozhodně nechutnala jako krev.

„Vezmu tě s sebou!" lovec vytáhnul z opasku pistoli. Nevěděl, jestli se dožije těch několika sekund, aby svůj plán učinil, ale zkusil to. Namířil si pistolí na předloktí a střelil. Zavibrovala mu celá paže. Černá tekutina začala stříkat na všechny strany. Vyskočil na nohy a oslepen tančil dokola s rukama nataženýma před sebe. Z jeho zad prýštila krev a tentokrát to byla opravdu krev. Cítil, že by mohl mít záda rozervané až ke kostem, ale jistý si tím nebyl. Říkal si, že když to má být jeho poslední tanec, tak ať stojí za to. Podivně se u toho však kymácel, protože jeho kotník připomínal želatinu a tak hopsal, aby na něm nemusel dlouho stát, až nakonec opět upadl. Bestie se k němu přikrčila a drápy mu sedrala kůži z prstů na ruce. To je ale maximum, kam dosáhla. Kněz se zvládl podivným a trochu ponižujícím způsobem odmrštit a dobelhat o trochu dál a opět zvedl zápěstí, aby udeřil. Tentokrát byl jeho cílem kus železného zábradlí. Cítil, že ze zařízení stále tryská kapalina, ale nemohl už dál čekat, než se nádržka vyprázdní, možná ani nechtěl. Tentokrát stačilo bouchnout jen jednou.

Neslyšel nic, jen cítil smrad spáleného masa. V uších mu dunělo a o zrak nejspíš přišel. Mechanismus mu explodoval v ruce, ale ještě mu držela vcelku, protože mu pomohla dopadnout tak aby si nerozbil lebku. Kapaliny muselo zůstávat už málo. Cítil však menší železné šrapnely v těle, jeden i v krku. Ležel na zádech a bestie vedle něj křičela ve smrtelné agónii. Srst se spekla a celé tělo se zmítalo v plamenech připomínajících vatru. Díky ohni se ukázalo, že tento dlouhověký souboj dvou parazitů začala ke konci přeci jen vyhrávat křehká můra.

Lovec a bestie opouštěli tento svět jen pár metrů od sebe. „Děkuji bože" zasípal a nechal se pohltit tmou. Upadl do bezvědomí. Byl to jeho poslední lov. S přísliby horších zítřků se však jeho hruď znovu nadzvednula.

Na život a na smrt - Michal Trnka

Večer se zahalil do tmy. Vrzání dveří symbolizuje příchod dalšího uchazeče. Pomaličku se zvedám a přemýšlím, jakou trofej si z něho odnesu. Počkám si, až přijde blíž, až ucítím jeho strach. Schovám se za náhrobkem, čekajíc na svou kořist. Proč za mnou vůbec chodí? Jsem tak lákává kořist, že se o mě perou? Jakou zodpovědnost mají, když na mě jdou, vědomi si jisté zkázy?

Rytíř se na mě s údivem podívá. Vidí mě poprvé? Cožpak příběhy o mně nejsou dostatečným varováním? Pomalu sahá pro meč. Je to pro mě jasný signál, že bojovník si nespletl cestu a že můžu skočit a jedním úderem ho zabít. Střet skončil dřív, než začal. Ztuhlá ruka nebožáka svádí poslední boj o svou zbraň. Můj meč, má trofej! Zaujme dominantní postavení v mé sbírce.

Rok se s rokem sešel. Trofeje přibývají. Má kožešina už není tak čistá. Poslední bojovník mi dal pěkně zabrat. Musím vymyslet něco nového.... Něco, s čím tu ještě pár chvil vydržím. Potřebuji zbraň. Proč bych měl bojovat bez zbraně, když protivníci je mají? V tom měsíc ozáří největší trofej. Nablýskaný meč od samotného obra Treshimada, vítěze války o Scarad, který chtěl můj skalp.

Popadnu ho, jeho lesk se odráží v mých očích. Přehazuji si ho a zkusím s ním máchnout. Funguje to, i při mé nedokonalosti a nenaučenosti byl vyrostlý strom sťat. Až mě překvapilo, s jakou grácií to meč zvládnul, vždyť byl v té zemi zapíchnutý již pár let. Držení by mi šlo, ale jak se s ním dobře trefovat? To máchání musí mít nějaký smysl, nějaký systém. Pořádně ho skousnu a otočím hlavou. Meč vyletí vysoko nad zem... Takhle by to nešlo. Zapřu ho o zem a otočím znovu. Do vzduchu se vznese čerstvá tráva. Výborně, tímto způsobem zvládnu nepřátele zasáhnout a uštědřit jim ránu, při které nebudou schopni dále bojovat. Umístím meč na původní místo a vyčkám na dalšího rytíře. Zvuk protínající ticho přišel. Tentokrát to bude jiné. Musím ho nechat pomalu vytáhnout zbraň a vzít si vlastní. Bude to poprvé, říkám si.

Bojovník přichází na typické místo, kde je již letitá zaschlá krev. Vylézám na náhrobek s tím, že ho nepotřebuji jedním skokem skolit, ale že ho chci zastrašit. Podívá se na mě a vytahuje meč. Vyskočím, ve skoku vezmu zbraň a přeletím protivníka. Zkušebně se oženu mečem, aby věděl, proti čemu stojí. Rozbíhá se proti mně. Ihned reaguji a oháním se mečem, načež nepřítel uskakuje. Překvapen mou snahou o holé přežití ustupuje. Co se mu tak honí hlavou, ptám se. Schovává meč a vytahuje Luk. Tak tohle teda ne, odrazím se a skočím přímo k němu. Bude to ale stačit? Vzhlédnu k napnutému luku. Se sebezapřením zatnu zuby, zavřu oči a oženu se mečem. Zásah do nohy. Nepřítel se skací, luk odlétá stranou. Pomalu k němu dojdu a podívám se na něj. V jeho očích vidím strach. Ochromen bolestí klečí na kolenou a čeká na můj poslední úder. Nedávám ho. Zkusím to jinak, vždyť tento skutek poslouží daleko víc než sto zabitých nepřátel. Pomalu couvám od nepřítele a nechávám ho být. Ten se zvedá a odkulhává pryč, je dobojováno.

Nezabil jsem ho, přesto si myslím, že počet účastníků o můj hřbet rapidně poklesne. Byla to chyba? Opravdu se tak stalo, úplněk nadešel a další bojovník zatím nepřišel. Má to tak být? Je snad můj osud umřít stářím či mečem? Můj tok myšlenek přerušily otevřené dveře a v nich postava.

Kulhavá chůze potvrdila mojí domněnku. Vrátil se! Naše pohledy se střetávají. Meč zaťatý v ruce mi naznačuje jediné, to je odveta. Zakousnu se do vlastní zbraně a máchnu, bitva začíná. Začíná stejně jako minule, rytíř se rozbíhá a já sekám. Proč to dělá úplně stejně, zjistím až záhy. Přeskakuje můj meč a dostává se ke mně na dosah svého meče. Necítím z něho strach, naopak je to poprvé, co já cítím strach. Tento nepřítel totiž ví, jak reaguji. Je to první přeživší, můj vlastní výtvor, který mě chce zničit. Meč mi prolítne kolem hlavy, jen těsně uhýbám a uskakuji pryč. Další kolo začíná. Poučen z předchozího nezdaru jsem zamířil svoji zbraň o trochu výš. Podlezl jí. To je zlé, je u mě a trefuje se do tváře, těsně mine mé oko. Má krev odkapává na zem. Rytíř, zřejmě zaskočen svým částečným úspěchem, je zaražen. V tu chvíli na nic nečekám a trefuji ho tlamou. Odlétá pár metrů stranou a sbírá se. Pochybuji o sobě. Toto bude nejspíš má poslední noc.

Nabírá dech. Takovou odhodlanost jsem ještě neviděl. Musím zkusit něco jiného. Naznačím máchnutí, on ihned odskakuje, přehazuji meč na druhou stranu a se skokem dopředu zároveň máchnu. Zásah! Soupeř leží na zemi. Jdu pomalým krokem zkontrolovat, zda-li je opravdu mrtev. Pach mi nesedí, je to teplo zbroje nebo jeho dech, co cítím? Strčím do něj čenichem. Rytíř se v tu chvíli skutálí přímo pode mě a zabodne svůj meč do levé přední tlapy. Bolestí zaviji, pouštím meč. Z rány srší krev. Vytáhnu zbraň z rány a odhodím jí pryč. Kulhám. Rytíř si pro meč s přehledem dojde. Ví, že už ho nic nezastaví.

Jsem v opačné situaci, ve které jsem byl naposledy. Už jen čekám, jak se můj sok zachová. Ušetří mne, jako já ušetřil jeho? Říká mu něco slovo čest? Je připraven. Jeho meč proniká mou hrudí. Vydechuji naposled. Byla jsem Sif, velká šedá vlčice.

Vlčí rytíř - Miroslav Bujnovský

Toto nie je príbeh o láske a radosti. Neodohráva sa v jasnom a pestrofarebnom svete plnom kvitnúcich kvetov a stromov. Je to príbeh o strate a zármutku. Dej sa odohráva na prekliatom mieste, kde ľudskosť je vzácna, na mieste, kde ťa čaká len chladný a osamelý koniec. Svet plný hrozných tvorov a nebezpečných pascí. Bol to svet menom Lortran.

Zo štyroch rytierov slúžiacich Gwynovi bol on ten najmladší. S neochvejnou vôľou a odhodlaním mu slúžil až kým naposledy nevydýchol. Jeho meno bolo Artorias. Na rozdiel od toho, v čo veľa ľudí verí, Artorias nebol urastený a extrémne svalnatý muž, bol však neuveriteľne rýchly. Jeho jedinou zbraňou bol veľký meč, tak ťažký, že by ho oboma rukami nezdvihol ani ten najsilnejší muž.

Pri svojom putovaní spočívala mocná čepeľ na jeho ľavom ramene. Už mnohokrát sa vydal na cesty, zvyčajne sprevádzaný Veľkým vlkom Sifom, ktorý stál po jeho boku. Dnes v noci však putoval prekliatým lesom osamote.

Kráčal hlbšie a hlbšie smerom do lesa, míňajúc stopy kamenných golemov a iných prekliatych bytostí na rozmáčanej ceste. Tieto menšie tvory pre neho nepredstavovali žiadnu prekážku, iba blokovali jeho cestu, a to bolo neprijateľné. Artorias ovládal svoju zbraň vždy jednou rukou, stačil jeden rýchly úder a nepriatelia ležali mŕtvi pri jeho nohách.

Blížil sa k cieľu, vstúpil na lúku, kde nerástli žiadne stromy, s mečom namiereným smerom dopredu v bojovom postoji. Temné prízraky ho okamžite obkľúčili zo všetkých strán, pripravené zaútočiť. Hneď ako sa dostali dostatočne blízko sa rozohnal svojou zbraňou. Nepriatelia jeden po druhom umierali bez toho aby sa stihli pozrieť do jeho očí. Keď padli na zem, Artorias znovu zdvihol svoj meč na rameno, zavrel oči a pomaly vydýchol aby spomalil búšenie srdca. Nie, toto nie je koniec, len jedno z jeho ďalších vížťazstiev. Už mu nič nestálo v ceste , New Londo je už na dosah.

New Londo, kedysi významné mesto vedené štyrmi kráľmi a plné ľudí, dnes odpočíva pod vodou rovnako ako ostatné slávne mestá. Stalo sa to, keď štyria králi podľahli temnote.

Artorias ďalej a ďalej zostupoval do útrob pomaly umierajúceho mesta. Ako sa pomaly blížil k hrobke, jeden z jeho prsteňov začal vyžarovať tajomné svetlo. Prsteň poskytujúci mu zvláštnu schopnosť, schopnosť prekročiť temnú priepasť, ktorá pomaly pohlcovala New Londo. Artorias zdvihol svojú ľavú ruku, prsteň žiaril ešte jasnejším svetlom. Pred ním sa nachádzala kráľovska komnata. Akonáhle vstúpil dovnútra, bol zahalený v temnote.

Stalo sa to rýchlo, tak rýchlo, že vlčí rytier sotva stačil pozdvihnúť svoj štít aby zastavil čierny meč dopadajúci na jeho telo. Artorias odtlačil nepriateľov meč, aby mohol zasadiť úder, no ešte predtým bol zrazený k zemi iným mečom. Rýchlo uskočil a znovu pozdvihol svoj štít, meč mal zameraný na jedného zo svojich nepriateľov. Jeho oči však sledovali oboch. Znovu sa pohli, prvý z pravej a druhý z ľavej strany v snahe preraziť rytierovu obranu. Artorias odrazil oba útoky, štítom zblokoval útok sprava a svojím mečom len tesne zastavil čepeľ útočníka z ľavej strany.

Náhle však pocítil prudkú bolesť, čepeľ prešla jeho brnením ako keby bolo vyrobené z papiera. Ani so zbraňou vo svojom tele sa však nepohol a zrazil oboch oboch nepriateľov na kolená. Zrazu bol meč vytrhnutý z jeho chrbta. Bolo to prvýkrát, keď sa niekomu podarilo prelomiť jeho obranu. Zdvihol svoj štít a odhodil ho, pomaly vstal a uchopil meč oboma rukami.

Vedel, že už toto miesto neopustí, že umrie na tomto opustenom mieste. Traja králi stáli okolo neho. Až teraz zbadal štvrtého z nich. Štvrtý kráľ stal bokom od ostatných, pozdvihol svoj meč a ukázal smerom na Artoriasa na znak posledného útoku. Všetci štyria zaútočili naraz, s hromovým burácaním meče jeden po druhom dopadali na rytierovo telo. Artorias zavrel oči, pretože vedel, že je to jeho koniec. Pomaly začal padať na zem, predtým než posledný krát vydýchol vyslovil tieto slová : "Ó veľký šedý strážca, stráž moju dušu, zatiaľ čo som ja na mojej poslednej ceste temnotou. Vezmi môj meč a použi ho v mojom mene. Zbohom, Sif, moj najstarší a najbližší priateľ. "

A tak, Artorias najmladší zo štyroch rytierov padol.

Daniel Moravec

První co si uvědomil když otevřel oči bylo, že už mu není taková zima. Chladná kroužková zbroj sice stále studila i přes koženou kazajku, ale rozhodně už mu nebyla taková zima jako předtím. Předtím, kdy vlastně bylo předtím? Kde vlastně bylo předtím? Kdo vlastně jsem? Každá z otázek jako by mu vracela chlad do těla. Celý pocit tepla se náhle zdál být jenom iluzí. Oči, které se ještě nestačili přizpůsobit dennímu světlu se zase zavřely. Pocit jako by někdo vytrhl jeho duši a tělo padalo v nekonečném pádu do temnoty Propasti. Najednou byl jinde, byl tam kde už jednou byl, v minulosti, nebo možná budoucnosti ale oboje bylo součástí jeho vzpomínek. Obrovská vrata rozpadlého Asylumu porostlá mechem. Čerstvý sníh milosrdně pokrývající trosky kdysi majestátní budovy. Mrtví bez duší potácející se ve stínech. Mohutný démon, který se mu směje do obličeje. Zlomená čepel v pravé ruce, oprýskaný štít v druhé. Zvítězil nebo zemřel, možná oboje možná vůbec nic. Byl tam muž, rytíř.

Jeho cesta byla u konce, nemohl dál. Než zemřel předal mu svůj úkol. Oscar z Astory se jmenoval. Jeho slova se najednou ozvala znovu někde v temnotě: "...musíš... zvony probuzení... cestu dál." Ve tmě se k hlasu přidalo i tělo, byl to jenom obraz, ale už ne toho rytíře z Astory. Mohutné hadovité stvoření se směšně velkou hlavou. Roztáhnulo ústa v zubatém strašidelném výrazu, který měl být asi úsměvem. Chtěl pryč, strašně moc chtěl pryč. Z temnoty, od toho příšerného stvoření, zpátky na světlo do místa kde na chvíli nebyla taková zima. Jeho duše přestala padat. V nekonečné temnotě uslyšel jak někdo řekl jméno:" Alistair z Carim". Poznal to jméno, patřilo jemu stejně jako hlas, který ho vyslovil. Neměl zavřené oči a přesto je otevřel. Ne, tady rozhodně nebyla taková zima. Zjistil že leží na trávou pokrytém kamenném stupni.

Kousek od něj hořelo ohniště. Stébla trávy tančila ve větru a jejich mihotavé stíny se ztrácely ve slunečních paprscích, které prosvítaly skrz listí arcistromu. Opatrně se posadil, měl strach, že když to neudělá bude za chvíli zase padat nekonečnou tmou. Kroužková zbroj byla pokrytá rosou. Varkoč byl špinavý a potrhaný ale stále na něm bylo vidět erbovní symbol. Alistair ho nedokázal zařadit. Nebylo to důležité, ne tady. U bran Lordanu mu příslušnost králům nebo řádům nedávala žádnou zvláštní ochranu či privilegia. Měl pocit že by měl být vyčerpaný, ale k jeho vlastnímu překvapení se najednou cítil plný síly. Opřený o kamenný blok se rozhlížel po okolí. Teplo, které sálalo z ohniště bylo čím dál tím víc patrnější. Nedaleko zahlédl trosky chrámu. Překvapivě ale celé místo působilo konejšivě a vyrovnaně, jako Svatyně. Zkrze plameny zahlédnul, že na druhé straně ohniště leží jeho štít a meč.

Navzdory klidu tohoto místa pocítil náhlou nutnost mít je u sebe. Vstal jak nejrychleji to bylo možné a obešel ohniště po kruhovém kamenném stupni. S mečem a štítem v rukou se cítil úplný. Nové odhodlání mu proudilo tělem jako živý oheň. "Alistair z Carim" zopakoval nahlas a slova jeho jména zazněla do praskání ohně. "Vítej" odpověděl mu hlas natolik naplněný rezignací že ho ani nepřekvapila přítomnost jeho původce. Muž měl na sobě drátěnou zbroj bez varkoče a černé kožené rukavice. Jeho obličej byl mozaikou negativních emocí. "Obávám se, že se nevidíme poprvé a je zřejmé, že se nevidíme naposledy a i přesto tě musím požádat aby jsi poslouchal velice dobře co ti chci říct, protože nemám ve zvyku opakovat se." A Alistair poslouchal, tak dlouho až si začal myslet že ví vše co potřebuje. Nepoděkoval za radu a nerozloučil se, tušil že to nehraje žádnou roli. Znovu se podíval na erb na varkoči který nepoznával, na štít který mu nyní byl jedinou ochranou a na meč, který nyní byl jeho jediným privilegiem. Jeho cesta bude dlouhá a na konci možná čeká věčný oheň nebo věčná tma. Alistair z Carim vykročil po zbytcích zvětralého kamenného schodiště lemující skalní masiv.